Jaká je Dubaj pohledem bohumínské malířky Evy Rozkošové?

 

Od té doby co jsi odletěla do Dubaje je to poprvé, co sis udělala „výlet“ do svého rodného Bohumína. Kdybychom spolu dělaly interview v Dubaji, jak by to asi vypadalo?

Právě teď bychom spolu mohly sedět jedině u bazénu (pokud bychom vydržely ty teplotní extrémy, na které je tento měsíc bohatý). Nikde jinde bychom si sednout nemohly. Je totiž Ramadán – období, kdy je zavřena většina kaváren i restaurací. V tomto období je pití na veřejnosti, ať už kávy nebo čaje, stíháno pokutou.

 

A co nějakou místní specialitu?

Nemohly bychom si dát ani nic k jídlu a to nejen proto, že je zavřeno, ale protože jíst od svítání do soumraku, je zakázáno stejně jako pít. A že je největší horko v roce a mezi odpíranou tekutinu patří i voda? Tady je to normální. To jen „odborníci“ na pitný režim můžou kroutit nevěřícně hlavou.

 

Jak se těmto pravidlům a zákazům přizpůsobují Evropané, kteří tady žijí?

Každý se s tím snaží sžít po svém. Například v největší nouzi je možné objednat si jídlo v rychlém občerstvení. Ovšem sníst ho na stejném místě už dovoleno není. Řešení? Jedním z těch absurdních jsou třeba zkoušecí kabinky.

 

Vím o Tobě, že jsi vegetariánka. Není pro Tebe složité se v Dubaji stravovat tímto způsobem? Jsou k tomu uzpůsobeni?

Něco jako dubajská kuchyně neexistuje. Existuje arabská a v Dubaji je převaha té mezinárodní. Proto si i v místním supermarketu můžu koupit stejný kečup jako u nás, těstoviny stejné značky a pít k tomu vodu, kterou prodávají kdekoliv jinde v Evropě. Tím ovšem nechci říct, že se láduji těstovinami s kečupem a zapíjím to vodou. Nabídka je tak široká, že nevím, po čem sáhnout dříve. Horší je to jen s ovocem a zeleninou v supermarketech. Zeleninu tak můžu nazývat zeleninou jen podle jejího vzhledu. U toho to končí. Chuť zřejmě zůstává v zemích, ze kterých ji dováží.

 

Jsi v Dubaji půl roku a hlavou jsi stále v oblacích – a to doslova. V Dubaji se živíš jako letuška u významné letecké společnosti Emirates. Jak ses k této práci dostala?

V novinách byl inzerát, který zval k pracovnímu pohovoru. Jedním z prvním kroků bylo vyplnit na stránkách společnosti dotazník spojený s pracovním pohovorem. Na základě něj mne pak pozvali k pohovoru do Prahy. Protože jsem se ještě nikdy žádného pracovního pohovoru neúčastnila a už vůbec ne v angličtině, přišlo mi to jako zajímavá zkušenost. Říkala jsem si proč to nezkusit.

 

Takže to bylo ve své podstatě spontánní rozhodnutí, ale Českou republiku jsi chtěla opustit?

Na své brašně, kde ukrývám foťák, nosím placky s kýčovitými nápisy „I love New Zealand“ a další země, ale ze všeho nejraději bych si tam umístila „I love Česká republika!“ Opustit jsem ji nechtěla. Bylo to spíše spontánní. Věřím, že návrat bude plánovaný.

 

Jak se k Tvému rozhodnutí staví rodina, blízcí přátelé a Tvůj dlouholetý přítel? Jak zvládáte odloučení?

Přítel je rád, že cestuji a sdílím s ním své zážitky a hlavně ho těší vědomí, že tady nechci zůstat napořád, a že se vrátím. Podobné je to s rodiči i přáteli.

 

Práce v zahraničí

 

Měla jsi někdy chuť sbalit se a vrátit se domů?

Můj přítel má občas chuť sbalit mě a vrátit domů. (úsměv)

 

Snila jsi o tom, že se staneš letuškou?

Vůbec jsem nepočítala s tím, že by mě vzali, nebo že takovou práci opravdu chci dělat. S mým uměleckým zaměřením se to moc neslučovalo (pozn. redaktorky: V České republice Eva působí jako úspěšná malířka a fotografka. Její umění jste mohli obdivovat například v bohumínském Salónu Maryška.) Alespoň tehdy jsem si to myslela. Až teď vidím všechny ty souvislosti, možnosti a inspiraci, kterou mi tato práce dává.

 

Jaké byly samotné začátky v Dubaji?

Na tuhle otázku nedokážu ve stručnosti odpovědět. Nejde to zobecnit ani zestručnit, je to na knihu a tu já jednou napíšu (smích).

 

Řekneš nám alespoň, jací jsou Tvoji kolegové?

Jsem tu půl roku a kolegové jsou až doposud normální jako ostatní kolegové v jiných profesích, jen jsou z více než sto padesáti zemí, což je může činit neobyčejnými.

 

Spočítala sis, jaké jsou Tvoje měsíční náklady?

Ještě jsem to nepočítala, ale jednou si to určitě všechno spočítám.

 

Jaký máš jako letuška průměrný hodinový plat?

Pěkný. (smích) Práce letušky je pro mě bohatá spíše než na peníze na spoustu krásných zážitků a nových zkušeností.

 

Kam už ses stihla jako letuška podívat?

 Téměř do všech kontinentů. Teď v srpnu se těším na Jižní Ameriku a posledním nepoznaným kontinentem tak pro mne zůstane ta Severní. Doufám, že se to také co nevidět brzy změní.

 

Jak to vlastně funguje? Jakou máš pracovní dobu, a kde přebýváš při „přeletech“ (layover)?

Pracovní doba je pružná. Pružnější, než jakou bych si kdekoliv jinde mohla představit a přesně takhle mi to vyhovuje. Pokud letíme někam déle než cca čtyři a půl hodiny, zůstáváme v daném městě i den, nebo dva. Vždy máme dobré hotely a kapesné na jídlo. Taky máme vždy čas i možnost každé z takových měst trochu poznat. Existují sice výjimky, jednou z nich je třeba Nigérie, ale u takových je zřejmé, proč je to s tím poznáváním jiné.

 

Změnil Tě život v Dubaji?

Něž jsme odjížděla, tak mi někteří tvrdili, že mě tato práce změní. Těžko říct, zda měli, mají nebo budou mít pravdu. Zatím žádné velké změny nevidím ani necítím. Nechám(e) se překvapit.

 

Autor: Linda Kalašová