Do Keňi jsem se dostala jako třiadvacetiletá studentka psychologie na FFUK. K tomuto nápadu mne rok předtím přivedl kněz, se kterým jsem se setkala při svém studijním pobytu v USA. Tento kněz mi vysvětlil, že v Keni založil dětský hospic pro osiřelé děti žijící s HIV/AIDS a nyní shání podporu, ať už finanční nebo fyzickou. Byla jsem tehdy v předposledním ročníku psychologie a domluvili jsme se, že pokud bych se rozhodla do Keni jet, poskytne mi všechny informace.

 

 

Rok jsem tedy přemýšlela a komunikovala s ním, potom jsem usoudila, že se jedná o bezpečný projekt a koupila jsem si letenku. Odletěla jsem v červnu 2000 a zpět jsem letěla na konci září 2000. Potom ještě jednou o rok později - opět na tři a půl měsíce.

 

V Keni mne na letišti čekali místní zaměstnanci z dětského hospice a dovezli mne na místo. Můj první zážitek byl - šok. Přiletěla jsem pozdě v noci, při cestě do hospice jsem zjistila, že někteří řidiči v noci nepoužívají světla. První noc byla také docela krušná. Dostala jsem jednu tenkou deku a nebyla jsem připravená na to, že teplota klesne tolik v noci. Jinak zařízení, ve kterém jsem byla ubytovaná, bylo dobře vybavené, čisté. Ráno mne místní zaměstnanci velice vřele uvítali, provedli mne hospicem, který se skládal ze šesti chatek, ve kterých bydlely děti (cca deset dětí na chatku) a spolu s nimi "maminka", žena, která měla půl týdne službu. Ředitel mne požádal, abych mu sdělila svůj návrh, co bych pro hospic mohla udělat, a nechal mi den, abych se rozkoukala a popřemýšlela. Nakonec jsme se dohodli, že přes den budu pomáhat v jedné z chatek s dětmi a odpoledne, kdy mladší děti po obědě spí, budu ty, které nespí, testovat a později napíši, jak jsou na tom s inteligencí děti, které berou a děti, které neberou antiretrovirovou léčbu. S dětmi jsem také pracovala na odstraňování traumatu v důsledku smrti rodičů nebo toho, co zažily před hospicem.

 

 

Další rok jsem se vrátila, abych studovala dětskou kresbu a porovnala změny inteligence u dětí, kterým během toho roku byla nasazena ARV léčba.

 

Jací jsou Keňané?

Keňané jsou velice přátelští lidé, velice vřelí, ochotní a sdílní. Jediné, s čím jsem měla problém, bylo jejich dodržování času, které bylo velice špatné. Půl dne zpoždění pro ně nebyl žádný problém. Odtud také rčení "hakuna matata“, což v překladu znamená „žádný problém“ (Ve Lvím králi je písnička s takovýmto textem).

 

 

Jak na Vás děti reagovaly? (Byly zvyklé na Evropské obyvatelstvo a nebály se Vás, protože Vám třeba nerozuměly?)

Většina dětí je zvyklá na bílé obyvatelstvo, protože mnoho dobrovolníků přichází z Evropy nebo Ameriky. Proto se mne ani nebály a přijaly mne mezi sebe.

 

Když jsem tam pracovala já, tak v hospicu bylo pár dobrovolníků z U.S.A., pár z Británie, Německa. Buď to byli studenti medicíny, zdravotní sestry nebo inženýři – hlavně pomáhající s konstrukcí nových domků, elektrických rozvodů apod.

 

 

Jak jste s dětmi komunikovala (a nejen s nimi)?

Jelikož jsou v Keni dva úřední jazyky (angličtina a svahilština), nebyl problém s dětmi komunikovat anglicky – anglicky se učí mluvit už v mateřské škole – nebo s nejmenšími batolaty svahilsky. V hospicu jsem navštěvovala kurz svahilštiny, což mi pomohlo rozumět dětem a komunikovat na úrovni základních frází.

 

Keňa má 42 různých nářečí (např. Kikuyu, Luo, Lugha, Masai, Samburu…), proto si lidé z různých kmenů nemusejí navzájem rozumět a některé děti v hospicu ovládaly pouze svůj mateřský jazyk. S nimi potom byla komunikace horší. Naštěstí v rámci hospicu funguje škola a školka, kde se děti učí jak svahilštinu, tak angličtinu.

 

 

Vzpomenete si na nějaké slovíčko / větu ve svahilštině?

„Habari yako?“ (Jak se máš?)

 

„Muzuri sana.“ (Velmi dobře.)

 

"Mtoto ni mgonjwa." (Dítě je nemocné.)

 

"Unaenda wapi?" (Kam jdeš?)

 

 

Ví dítě, že je nakaženo, a co to pro něj znamená?

Některé děti věděly, že jsou nakažené virem HIV, ale byl to pro ně fakt, se kterým žijí. Navíc při ARV léčbě se dožijí poměrně vysokého věku, jednomu chlapci je nyní kolem 25 let, od narození je HIV pozitivní. Jeho dvojče na AIDS zemřelo, ale on stále žije a daří se mu. Některé děti umírají malé a většina trpí oportunními infekcemi. Když se večer procházíte mezi chatkami, ve kterých žijí, stále slyšíte někoho kašlat.

 

Práce v zahraničí

 

Kolik Vás celá cesta stála?

Cesta mne v roce 2000 stála 16 000 Kč (zpáteční letenka), potom 1000 Kč výdaje za měsíc za extra stravu, která v hospicu nebyla, 2000 Kč za dvoudenní safari. O rok později jsem dala za letenku jen 13 000 a 2000 Kč za dvoudenní cestu do Mombasy i s pobytem. Vždy se vyplatí koupit si letenku buď minimálně půl roku předem, nebo „last minute“.

 

V Keni je poměrně pro Čecha levně, navíc v hospicu se dvakrát denně pro dobrovolníky podávala strava – oběd a večeře. Strava byla poměrně monotónní, ugálí (obdoba českých knedlíků – kukuřičná mouka uvařená ve vodě) s luštěninami a mchele (rýže) s luštěninami.

 

Hospic také poskytoval ubytování pro dobrovolníky zdarma. Snídaně jsem si kupovala sama, ale ceny jídla se pohybují v nižších relacích než v ČR, nicméně pro Keňany je tam hodně draho.

 

 

Čím se v Keni platí?

V Keni se platí keňským shillingem, kurz je nyní asi 3,5 Ksh za 1 Kč. Nicméně platy lidí jsou v porovnání s našimi platy velice nízké a navíc se platí za školy, proto pokud mají lidé rodiny, je pro ně někdy velice těžké uživit rodinu.

 

Překvapilo Vás tam něco?

Zaskočilo mne počasí - Nairobi leží v nadmořské výšce cca 1800 m a na jižní polokouli. Naše léto tam je zima a teploty přes den se pohybují mezi 15 a 24 stupni, v noci klesají kolem cca 6 stupňů C. Také mne zaskočily velké sociální rozdíly, v Nairobi jsem se nemohla zpočátku pohybovat sama, neboť riskovala okradení. Běloch pro některé lidi byl zdrojem financí a nerozlišovali, zda je z chudé nebo bohaté části. Po dvou měsících jsem byla schopná se sama do Nairobi vydat, ale bez věcí nebo s naprostým minimem. Také se člověk musí trochu naučit mluvit svahilsky, aby rozpoznal, kdy na něho místní zkoušejí vyšší cenu, než jakou musí platit místní.

 

Byla jste se podívat i v jiných městech nebo částech Afriky?

Byla jsem v rámci dvoudenního volna podívat se na safari do Masai Mara, výlet jsem si hradila sama. Spali jsme v Masajských chýších ve spacáku.

O rok později jsem jela na dva dny do Mombasy k moři a se staršími dětmi jsme uspořádali výlet na Ngong Hills – vrchovina nad Nairobi. Také jsem se na konci svého pobytu jela podívat do Nakuru, kde jsem navštívila své přátele na Universitě v Nakuru a potom do dívčí školy v Bahati.

 

Získala jste tímto pobytem např. praxi potřebnou ve škole?

Celý pobyt pro mne byl velice přínosný, jednak jsem získala praxi s dětmi, praxi s umírajícími a v kolektivním zařízení, dále jsem si odtud odnesla data pro psaní diplomky a pro výzkum dětské kresby (článek vyšel v Psychologii dnes – Olga Urbánková: Kresba HIV pozitivních dětí).

 

Jaký měla pro Vás osobně tato práce přínos?

Naučila jsem se otevřenosti vůči lidem z jakékoliv kultury a rasy. Pochopila jsem, že existují hodnoty, pro které má cenu bojovat, a naučila jsem se mnohé z praxe, co škola neučí. Např. jak komunikovat s někým, komu zpočátku totálně nerozumíte. Jak komunikovat s puberťákem, který je v opozici vůči všem a všemu – k tomu mi pomohlo, že jsem mu dokázala opravit kolo :-).

 

Doporučila byste tento „pobyt“?

Určitě bych takový pobyt doporučila každému, kdo není „lovec zážitků“, ale kdo chce poznávat a učit se od lidí z jiných kultur.

 

 

Jaký je nejsilnější zážitek, co jste zažila?

Zážitků mám mnoho, ale nejotřesněji na mne působil jeden výlet do Nairobi, kdy jsem se na ulici setkala s obrovskou hromadou odpadků, ve které žily děti – bezdomovci – které čichaly lepidlo, aby vydržely hlad.

Naopak nejlepší zážitek byl, že lidé, kteří mají málo, jsou velice pohostinní a neváhají člověka pozvat na večeři. Navzdory takovým podmínkám je vidíte pořád se usmívat. A klid, s jakým lidé přijímají svůj osud. Neslyšíte jako v Čechách nikoho nadávat na to, co by bylo, kdyby, jak by se mohl mít…

 

Dalším silným zážitkem bylo, když jedna umírající holčička, která byla 2 týdny v kómatu, a zdálo se, že nereaguje, vydržela čekat na svou babičku, která za ní cestovala přes celou zemi. Každý den jsme jí opakovali, že babička brzy přijede. Při návštěvě babičky otevřela oči, posadila se na posteli a ten den s námi komunikovala. Po babiččině odjezdu zemřela.

 

Můžeme těmto dětem nějak pomoci, aniž bychom jeli do Afriky?

Sponzorováním školy, antiretrovirové terapie, nebo jen dopisováním si s nimi. Více informací na www.nyumbani.org.

 

 

Děkujeme za rozhovor, Veronique Pilar