V Bulharsku jsem pracovala po dobu 2 měsíců, v době od 12.června do 14.srpna 2011 a to v Primorsku, které je blízko Sozopolu a Nessebaru. Práci animátorky jsem si sehnala přes inzerát na internetu. Na email mi odepsal pracovník cestovní kanceláře, a poté mi asi za měsíc volal, že jsem mezi posledními šesti uchazeči, z kterých vzejde jeden. Další týden už jsem jela do Prahy na pohovor, který dopadl pozitivně, a tak stačilo doložit čistý trestní rejstřík, potvrzení o absolvovaném kurzu první pomoci a mohla jsem vyrazit za prací a zážitky na balkánský poloostrov.

Neměla jsem pevnou pracovní dobu, bylo to různé. Každý den jsem se střídala s ostatními v dětském klubu, kde jsem dělala buď od 9 do 13hod nebo 13 -17 hod. Potom jsem každé odpoledne trávila buď u bazénu při animacích s rekreanty nebo při lektorování. Večer nás čekalo představení, a s tím spojené přípravy. Mimo několika hodinových pauz, jsem pracovala od „rána do večera“. Bývalo ale také pravidlem, že ten, kdo dělal dopoledne, toho odpoledne neměl tolik a naopak. Dle domluvy na nás vyšlo i denní volno. Neudřeli jsme se. Byli jsme placeni za každý den. Bonusy jsme měli ve formě výletů. Výplata se dostávala měsíčně, stejně jako tomu je i v ČR.

 

Vzhledem k tomu, že to byly animace pro české klienty, v našem animačním týmu byli samí Češi. Kolektiv se skládal z lidí ve věku 20-26 let, s výjimkou dvou animátorek, které byly starší. Díky tomu, že jsme byli všichni ve stejném věku, jsem si rozuměla se všemi. Ačkoliv se větší skupinka lidí vždycky rozdělí na menší skupinky, ale tak tomu bývá všude. Nemělo to však absolutně žádný vliv na pracovní sféru.

Ve volném čase bylo fajn si zajít na pláž, která byla od nás zhruba pět minut. Často jsme ve volném čase (zejména v neděli) jezdili na výlety po Bulharsku. Nejvíce na mě nechalo dojem, když jsme jeli tři hodiny vypůjčenými auty do bulharských hor. Vystoupali jsme po 1070 schodech na rozhlednu, poté vyjeli ještě výše na Busludju, kde se kdysi konávaly komunistické sešlosti. Opravdu zvláštní místo, které na člověka působí velmi tajemně. Také jsme navštívili cestou město Kazanlak, kde je raritou mešita, která leží dá se říci skoro mezi paneláky. Relativně chudé město. Není to jako v Primorsku, kde žije cestovní ruch.

 

Jelikož v našem týmu byly převážně slečny, trávily jsme volný čas také nakupováním, protože tam oblečení bylo opravdu velmi levné ve srovnání s našimi poměry. Nebylo ani výjimkou, že jsme si zašli na dobrou večeři nebo oběd a nebo zašli na palačinky, které jsou v Bulharsku tak proslulé. Obří velké palačinky s čímkoliv si umanete. Jsou opravdu tak velké, že mohu říct, že jsem nikdy celou nesnědla, sotva půlku.

 

Samozřejmě, že jsme v noci chodili zpívat jako parta na pláž nebo jsme se scházeli na pokojích v našem penzionku a trávili večery společenskými hry, opět zpíváním na balkonech nebo jenom tlacháním o něčem.

 

Při práci mě příjemně překvapilo, jak nás klienti chválili a jak si skutečně vážili toho, co jsme pro ně dělali. Denně jsme slýchávali chválu na náš tým a odvedenou práci. V každém turnusu jsme si našli klienty, s kterými se náš vztah posunul na přátelský, což nám podstatně zpříjemnilo chuť pracovat. A především mě překvapilo, jak rychle si vás děti oblíbí a najednou v jejich dovolenkovém životě hrajete jakousi roli jejich "hvězdy". Také mě překvapilo, že mi nevadilo stát na nohou celý den. V jiné práci bych po třech dnech tolika hodinové práce odpadla, ale tady bylo sil dost.

 

Nepříjemně mě překvapilo pouze to, že díky dvoum jedincům z týmu se občas dokázalo osobní žití v týmu znepříjemnit. Ale to je asi v každé práci. Naštěstí jsem si z animačního týmu našla opravdové přátele, s kterými se od doby přílety vídám alespoň jednou za měsíc. A to i přesto,že jsme každý z jiného koutu republiky. Mezi negativní věc řadím i to, že v téhle práci prostě nemůžete mít špatnou náladu, nemůžete si tahat svoje problémy do práce, nemůžete být unavení,.... Zažili jsme to mnohokrát, ale museli jsem jít a usmívat se.To k práci animátora patří, ikdyž to občas bylo pro všechny těžší, než se zdá.

Kultura balkánského národa se mi líbí mnoho. Zatím každý bulhar, s kterým jsem se setkala, na mě působil velmi přátelsky. Od Čechů se liší především tím, že si na nic nestěžují. Jako příklad bych uvedla uklízečky v hotelu. Dřeli opravdu od rána do noci, přesto působily vždy příjemně a sympaticky. V hotelu jsem je potkávala jak v devět ráno, tak i v jedenáct večer.

Bulhaři jsou také velmi pohostinní. Když se jeden kamarád vracel z Bulharska do Čech po vlastních nohou, vlakem a stopem, zjistil, že ho mile rádi ubytovali zadarmo u sebe doma, odvezli, kam potřeboval. V tom si myslím, že se jsme odlišní. A samozřejmě nikam nespěchají. Mají na všechno čas, a to i v hospodě. Leckdy se nám stalo, že na jedno pivo jsme čekali opravdu dlouho, na české poměry. Samozřejmě jsou dost temperamentní a když se mezi sebou baví, působí to, jako by se hádali. Jejich kultura jako hudba, tanec, festivaly - z toho jsem byla vždycky velmi nadšená, miluju jejich hudbu.

 

Kdybych mohla, jela bych jako animátorka 100% znovu. Klidně i na to samé místo. Okusila jsem totiž jiný druh animace než je znám ve světě a moc se mi to líbilo. Každopádně tato práce se nedá dělat pro peníze. Musí vás to opravdu bavit a naplňovat, jinak nemá smysl to dělat. I když jsou mi známy případy, kde člověk jako animátor měl na starost pouze pár věcí a za lepší peníze záleží, od které cestovní kanceláře jedete. Ale pro ty, které baví komunikace s lidmi, zábava s dětmi, herectví, různá organizace zábavy, bych tenhle druh práce doporučila.

 

Jako praxe se tato práce v ČR také dost hodnotí. V mém CV mi již několikrát pomohla. Ale samozřejmě, že se musí jednat o podobné odvětví. V potravinářství se to asi moc necení...