Prozraďte nám, proč jste si vybral k návštěvě zrovna Peru, Bolívii a Chile?

Při první návštěvě Jižní Ameriky jsem slyšel od několika cestovatelů – převážně Izraelců – obrovskou chválu a veliká doporučení, a proto jsem se rozhodl další rok na tento kontinent vrátit a tentokrát prozkoumat jeho západní část.

Měl jste o zemích nějaké informace? Odkud jste čerpal?

Měl jsem základní informace ještě z hodin zeměpisu na základní škole. Machu Picchu zná asi každý, ale při podrobnějším hledání na internetu, jsem našel v jednotlivých zemích opravdu neskutečné přírodní klenoty. Naprosto mě uchvátila laguna Verde, která byla spouštěčem a plánování už nešlo zastavit.

Co bylo třeba vyřídit před odjezdem do jednotlivých zemí? Nastaly nějaké komplikace?

Vůbec nic – žádná víza nejsou potřeba. Stačí jen mít chuť cestovat a trošku odhodlání. Jediným mínusem bylo to, že jsem nenašel žádného spolucestovatele, ale to nebyl důvod nejet.

Vzhledem k tomu, že jste absolvoval dle Vašich slov tzv. trojlístek (Peru, Bolívie, Chile), měl jste připravený podrobný itinerář nebo jste improvizoval?

Rád improvizuji. Nechávám všemu volný průběh, a pokud se mi někde líbí, tak tam zůstanu, jak dlouho chci. Pocit svobody je k nezaplacení. Samozřejmě hrubý náčrt míst, které jsem toužil navštívit, byl v mojí hlavě a na mapě.

Kolik jste utratil za letenky a cestování po jednotlivých zemích?

Považuji se za velice nízkorozpočtového dobrodruha. Jak praví jedno přísloví: „Za málo peněz čekám hodně muziky.“ Tyto končiny tohle přísloví naplnily beze zbytku. Zpáteční letenka, koupená v akci od KLM za pouhých 9.000 korun, do peruánské Limy byly z říše snů. Náklady na cestování, ubytování, jídlo a vstupy vyšly okolo 17.000 korun na tři týdny.

Jakým způsobem jste se přesouval?

Výhradně autobusy, které jsou nejlevnější – za 385 korun jsem jel i tisíc kilometrů – a nabízí nejlepší způsob jak nasát místní atmosféru. Sedmnáct hodin v autobuse plném Peruánců i s dětmi a drůbeží je opravdu zážitek. O komfortu to moc není, ale jezdí i linky zvané Semi Cama Imperial, které jsou luxusní. Autobusový způsob přepravy je bohužel i velice nebezpečný. Panamerická dálnice je poseta stometrovými srazy bez svodidel a pamětními kříži. Některé společnosti si dokonce natáčejí cestující těsně před odjezdem kvůli případné identifikaci. Není to nic příjemného, ale stále se jedná jen o slabý „odvar“ toho, co se dá zažít na Death Road neboli Cestě smrti v Bolívii.

Ubytování jste řešil vždy až na místě?

Při tom volném způsobu cestování to ani jinak nejde. Rezervace člověka jen svazuji a tlačí ho do časové tísně. Ve všech těchto zemích není vůbec žádný problém ubytovat se klidně i o půlnoci. Ubytoven, hostelů a pensionů – tzv.pousad či hospedaje – je všude plno a za směšné peníze. Konkrétně v Punu jsem bydlel tři noci – kvůli výškové aklimatizaci – za 315 korun v pokoji s výhledem na Titicaca. Pokoje byly jednoduše vybavené.

Ve které zemi jste strávil nejvíce času? A kde se Vám líbilo nejvíce?

Jednoznačným vítězem byla Bolívie – nezkažená, surová a nádherná.

 

Popište nám prvotní reakce při návštěvě Peru, Bolívie a Chile.

Byla to moje již druhá návštěva Jižní Ameriky a po Paraguayi, Brazílii a Argentině jsem byl už při vystoupení z letadla zase „doma“.

Prozradil jste mi na sebe, že milujete adrenalin a vzrušení. Která ze zemí Vás v tomto směru uspokojila nejvíce?

Obzvlášť v Jižní Americe je adrenalinu na každém metru snad litr. Stačí jezdit autobusem. Cestou do Colca Canyonu nám spadl několikatunový balvan pár desítek metrů před autobus. Jeden ze stěžejních bodů celé cesty byl náročný výstup na vulkán Licancabur (5.960 metrů nad mořem), třídenní jízda starou Toyotou – Land Cruiser po Atacamské poušti či třídenní nocování v houpací síti u řeky plné krokodýlů v brazilském Pantanalu, brodění řek plné piraní, bungee jumping do Viktoriiných vodopádů v Zambii, trek k Lake Solitude územím mědvědů v americkém Tatonu a další. Zážitku a vzpomínek mám již za ty roky toulání po světě spousty. Podle mne jsou vzpomínky a zážitky jedny z nejlepších investic v životě každého člověka.

Chile jste navštívil pouze okrajově, bavme se tedy o zbývajících dvou zemích. Absolvoval jste v Bolívii jako milovník adrenalinu cestu ze sedla La Cumbre (4.630 m) do Coroica (1.850 m), která nese titul nejnebezpečnější cesta na Zemi?

Daeth Road se stala po uzavření Machu Picchu kvůli sesuvům půdy hlavním cílem cesty. Způsobů, jak se na toto brutální dílo paraguayských věznů podívat, je několik. Osobně mám raději osud ve svých rukou, a proto jsem volil sjezd na kole. O tomto šedesáti pěti kilometrů dlouhém sjezdu – cesta je stále z kopce – nemá cenu vyprávět. To se musí vidět a prožít! Sjezd je na vlastní nebezpečí a je nutné vyplnit i údaje, která osoba bude kontaktování v případě tragédie. Na kolech zde bylo už devatenáct obětí.

Co si myslíte o kriminalitě v Bolívii? Cítil jste se zde bezpečně?

Je to jen nafouklá mediální bublina, stejně jako kriminalita v Riu de Janeiru. Nebezpečné jsou především okrajové městské čtvrti, jinak je to naprosto bezproblémová destinace. Parodii na bezpečnost je návštěva tržnice čarodějů v La Pazu. V Bolívii je velké množství věřících v okultismus.

 

Jaká místa jste navštívil, a která z nich stála opravdu za to?

Jak se říká:„ I cesta může být cíl.“ Určitě bych nevynechal Machu Picchu ,Titicaca, Death Road, Salary, Atacamu autem či přelet nad Nazcou. Nejvíce si však cením „výhledu“z vulkánu Licancabur.

Dovolenou v Peru doporučuje velké množství cestovních kanceláří, které lákají turisty na krásnou přírodu a dědictví indiánské civilizace. Jak byste popsal Peru ze svého pohledu?

Souhlasím s cestovními kancelářemi, ale bohužel jejich lákadla si může dovolit jen pár vyvolených – movitých lidí. Nicméně i přesto nemusí zůstat jen při snu.

Co všechno jste v Peru viděl?

Obrovský nepořádek a tuny plastu povalující se úplně všude. Na druhou stranu jsem viděl magické Titicaca, užil jsem si výlet lodí na Isla Taqile, rákosové ostrovy, krásné město Areqipa plné katedrál z období španělské kolonizace doplněné impozantní scenérií pět tisíc metrů vysokých vulkánů, mezi nimiž je město situováno v záhadné obrazce v Nazce, které jsou vidět jen z ptačí perspektivy. Dále jsem viděl Colca Canyon s kondory, oázu Huacachina… Každý si najde, co ho láká.

Potřeboval jste v Bolívii nebo Peru řešit nějakou situaci s místního obyvateli? Jak jste se nimi domlouval?

Naštěstí jsem žádné nepříjemné situace řešit nemusel, kromě klasického okrádání turistů, když neumíte ani slovo španělsky. Člověk se rychle naučí číslovky a hlavně otázku „Cuanto?“ (kolik) V agenturách, které prodávají výlety po Atacame, v půjčovnách kol a dalších se dá domluvit anglicky. Jinak se dají tradičně používat ruce a nohy.

Jak byste popsal obyvatele Peru, Bolívie i Chile?

Pro všechny místní jsme víceméně zase „gringo“. Se srdečností se tu člověk příliš nesetká.

 

Ochutnal jste místní stravu? Lišila se mezi jednotlivými zeměmi?

Navštívené země si jsou tak blízké, že se mezi sebou jednotlivé kuchyně ani moc neliší. Osobně jsem preferoval spíše místní vývařovny. Stravuji se tam téměř všichni – vedle otrhance sedí muž v obleku.Součástí menu byla nudlová polévka se zeleninou a kousky masa, jako hlavní chod byly brambory, rýže, kuřecí maso, steak, smažená či grilovaná zelenina… Stravovaní bylo velice dobré a levné. Polévka vycházela na pět korun, hlavní jídlo na třicet pět korun. Vše bylo chutné. Velice osvěžující byly ovocné koktejly prodávaní přímo na ulici. Pokud rádi experimentujete, jistě neodoláte pečenému morčeti. Na Titicace jsou lahůdkou pstruzi. Na Isla Taqile jsem si jednoho pstruha dal a musím říct, že jsem nikdy nejedl lepšího. Vychutnal jsem si ho se šálkem čaje koky a výhledem na jezero. Velice populární je u místních nealkoholická Inca Cola.

Můžete nám popsat nějaký zážitek z cest?

Těch jsou desítky, ale jeden mě však velmi překvapil. Na lodi plující z Puna k rákosovým ostrovům jsem potkal asi desetiletého peruánského chlapce, který mluvil plynule česky, s otcem pocházejícího z Puna a žijícími v Brně. Pozváni na oběd k jeho sestře – povoláním zubařce – nešlo odmítnout. Nakouknout do rituálu místních lidí bylo velice netradiční a zajímavé.

 

Jaké byly Vaše celkové náklady za takto strávenou „dovolenou?“

Přibližně 28.000 korun včetně letenek.

Doporučil byste tuto destinaci čtenářům? Na co si mají dát případně pozor?

Doporučil všemi deseti! Od džungle přes solné pláně a laguny až k vulkánům a horským štítům. Uchvátila mě také historie, odlišná kultura – pro Evropana se zkrátka jedná o exotickou destinaci se vším všudy. Čeští turisté by si měli dávat pozor na své věci. Krádeže jsou zde na denním pořádku. Krade se všude – i v nočních autobusech – a turisté jsou pro zloděje obrovské lákadlo. Je potřeba dodržovat určité zásady.

Chystáte se do nějaké zajímavé země letos?

Bohužel letošní „výpravu“do Severní Ameriky mám už za sebou, ale pomalu se začínám připravovat na příští rok, kdy mám v plánu trošku netradiční cestu vlakem z Olomouce přes Rusko, Mongolsko a Čínu do Hong Kongu.

 

Autor: Linda Kalašová

Autor fotogragií: Zdenek Pur