Jaký byl Váš hlavní cíl? Proč jste zvolili právě Gabon?

Když jsme plánovali cestu, říkali jsme si, že jedeme fotit zvířata. Slony, gorily, prase ušaté, mandrily, šimpanze, velryby, pralesní buvoly, krokodýly, hady. Hlavně ty gorily! Po pár dnech – při první návštěvě rezervace – jsem si říkala, že půjdeme zvířata stopovat. Stopovali jsme celý den, ale příliš jsme toho nevystopovali. Cesta do Gabonu se změnila v hledání zvířat, což už jsme ostatně jednou zažili.

 

To musel být obrovský zážitek. Na druhou stranu i nebezpečný.

To je pravda. Když už jsme nějaké zvíře našli, museli jsme si uvědomit, že nejsme v Namibii a nesedíme v autě. Jsme v divoké džungli a kolem je divoká zvěř. Když jsme zaslechli nebo zahlédli nějaké zvíře (opice na stromech se nepočítají, těch je tady plno) a mohli jsme si jej aspoň vyfotit, byli jsme rádi. Nakonec se stopování vydařilo. Naši stopaři něco vystopovali, ale z fotek toho nakonec moc nebylo. Byla jsem ráda, že mám s sebou kameru a alespoň na ni zachytím nějaké okamžiky.

 

Jaký byl nejlepší zážitek při setkání s divokou zvěří?

Nejlepším zážitkem bylo setkání s gorilím silverbackem. Nikoliv tváří v tvář, ale byli jsme opravdu tak osm maximálně deset metrů od něj. Zahlédla jsem jen pohyb jeho hřbetu v houští. Ten pocit, že může kdykoliv vyrazit proti nám, že je to divočina, nevyzpytatelný tvor, jeho skřek, rozzlobené zvuky! Teprve tehdy si člověk uvědomí, jak je malý a zranitelný. Tady je pánem on a my mu narušujeme jeho teritorium.

 

 

Jak jste se dopravovali? A jak dlouho jste tam byli?

Městskou hromadnou dopravou, stopem – jak to šlo, pokud to šlo. Pronájem auta by nás vyšel hodně draho. Byli jsme tam tři týdny a stejně jako v Namibii a Botswaně ve čtyřech.

 

Popište nám trasu Vaší cesty.

Cestovali jsme z Budapešti přes Istanbul do Librewille, což je hlavní město. Tady jsme měli kontakt na Slovenku, která nám dopředu koupila jízdenky na vlak – noční vlak do Francewill. Následoval přesun přes Moandu, a pak do Bakoumby. Tady jsme si zakoupili výlet za mandrily.

 

 

Co si můžeme představit pod pojmem habitovaný mandril?

Mandrilové jsou opice. Ty, které žijí v okolí Bakoumby jsou habitované. Provádí se zde jejich výzkum, sledování jejich života. Mají obojky a dají se najít vysílačkou. Byli jsme až úplně u nich. Pak jsme se vydali za šimpanzi. Žijí v oplocené rezervaci. Měli jsme štěstí. Jeden z nich utekl a pózoval nám na stromě. Pak jsme viděli buvoly, volavky, impaly (pozn. autora: středně velká africká antilopa).

 

Jak vypadal Váš druhý den v Africe?

Druhý den jsme měli jet za gorilami, ale člun měl údajně poruchu, pak zase údajně nebyl průvodce – oni mají pořád nějaké problémy. Zkrátka když se jim nechce, tak přes to nejede vlak. Pokračovali jsme tedy zpět do Moandy a dále do Lastourwille. Zařídili jsme si nocleh a druhý den jsme jeli do Koulamoutou. Tady jsme se málem zasekli. Veřejná doprava jezdí na dálkové jízdy hlavně ráno. Přijeli jsme pozdě. Museli jsme si pronajmout auto za vyšší cenu. Nicméně jsme se šťastně posunuli alespoň do Mimongo. Z Moulily následoval ještě večerní přesun rozpadajícím se „taxíkem“ do Ndende, kde jsme přespali. Druhý den zase nic nejelo, tak jsme stopovali asi tři hodiny. Nakonec nás měli vzít na korbu Toyoty, ale odjezd byl až za dvě hodiny. Čekali jsme, protože místní autobus měl jet až v jednu odpoledne. Mezitím přijelo Mitsubishi a v něm bledá tvář (doktor z Moldávie), který nás vzal do vytoužené Tchibngy. Ta se nám na delší dobu stála domovem.

 

Co tam podle Vás stojí za zmínku?

Za zmínku stojí třeba to, že zde působí EKO Organizace, která pracuje na výzkumu pralesa a sledování primátů. Naštěstí byl tento výlet předem připraven. Romana si e-mailovala s jejich šéfem. V opačném případě bychom se do parku nedostali. Prý neměli auto. Obecně něco v Gabonu sehnat, získat či dostat představuje problém. Moje rada zní nenechat se odradit, trvat na svém požadavku, sedět a  čekat. Pak to jde. Začnou telefonovat – bez telefonu v Gabonu ani ránu – a něco nakonec domluví.

 

Takže další co následovalo, byla návštěva NP?

Přesně tak. Následovala návštěva národního parku. Jeppem jsme jeli tam, s průvodcem a stopařem. První, co nás čekalo, byl bobřík odvahy. Museli jsme projít s krosnami přes položený strom přes řeku, který měl asi jen 30 centimetrů v průměru. Po stromu se zároveň přesunovali mravenci Safari ant, což jsou "pěkné mrchy". Koušou a zachytí se na Vás. Byla to velká kolonie, která se zrovna stěhovala přes ten strom. Pod trikem jsme je nalézali ještě po půl hodině.

 

 

Ovšem tím Vaš výlet ani zdaleka neskončil.

Pak následovalo dvoudenní stopování a hledání zvířat v pralese. Šli jsme s průvodcem a stopařem. Byli to mladí kluci, stopaři zde vesměs vyrůstají, takže prales znají. Brodili jsme se i řekou a druhý den v ní potkali krokodýla, který měl přes 1,5 metru. Ten den jsme měli na zvířata smůlu. Pak jsme ještě zahlédli prasata – štětkouny kamerunské, v dálce vodušky, buvoly a spoustu opic.

 

Jak jste řešili na svých výpravách stravování?

Co se týče jídla, tak jsme měli na organizovaném výletě v džungli tzv. all-inclusive stravování. Průvodci se o nás skvěle starali a jídlo bylo součástí ceny včetně nealkoholických nápojů.

 

 

Kam jste pokračovali další den?

Vrátili jsme se do Tchibangy a další den jsme jeli do vesnice Dousala. Opět s průvodcem. Tentokrát už jsme chtěli vidět gorily. Žorry se snažil a stopoval, co mu síly stačily. Tady jsme byli opět dvě noci. Nakonec jsme i nějakou zahlédli – bohužel já ne. Vystopovali jsme také slonici s mládětem, ale nebylo možné se přiblížit na dohled. Druhý den jsme přeci jen narazili na gorilí tlupu, kde byl i silverback. Na vlastní oči jsme viděli a slyšeli, jak se s ním Žorry dorozumívá. Bylo to úžasné! Odjížděli jsme spokojeni a s velkým zážitkem.

 

Další den jsme zamířili do Mayumby. Zde se dají pozorovat velryby. Výlety mají organizovat některé hotely, ale za tu dobu, co jsme v Africe pobývali, jsme zjistili, že neplatí ani informace uvedené v zahraničních průvodcích.

 

Takže z velryb nic nebylo?

Nakonec jsme dostali tip na místního rybáře – Pepeho, pro kterého to nebyl problém. Ubytovaní jsme byli v domcích na pláži, a koupali jsme se i v oceánu. Byla to pohoda a odpočinek. Velryby jsem mimo jiné zahlédla přímo z pláže. Druhý den jsme se vydali hledat s Pepem velryby na motorovém člunu. Pepe je opravdu našel. Viděli jsme více skupin velryb i páry. A jako bonus jsme viděli i želvy. Spokojeni jsme se vraceli do Tchibangy. Navíc – poučeni z předchozích problémů – jsme si koupili jízdenky až do Librewille. Následovala jízda hrůzy v děravém autobuse. Byli jsme od hlavy až k patě od červeného prachu, který byl všude. Cesty byly nezpevněné a lidé v tom prachu žijí podél cest a dokonce si zde sušili prádlo, posedávali.

 

Měli jste domluvený ještě nějaký zajímavý výlet?

Na druhý den byl domluvený výlet přes cestovní kancelář – obřad Bwiti, což bylo opravdu autentické. Obřad se konal v domorodé vesnici, přičemž nejdříve jsme byli překvapeni, a pak nadšeni. Mohli jsme se účastnit i my a to včetně požití drogy Iboga. Naši chlapi do toho šli. Já a kamarádka jsme couvly. Vraceli jsme se opět totálně špinaví. Tentokrát od kouře a ohně. Následoval přesun do Lambaréne. Ubytovali jsme se v nemocnici A. Schweicera. Pak jsme šli na prohlídku města a nasávali jsme místní atmosféru. Nevynechali jsme nákupy, procházku po pláži podél řeky, rybí trh a ochutnali jsme i místní dobroty. Druhý den jsme odjeli do Librewil. Večer nás čekal odjezd na letiště a let směrem domů.

 

Autor: Simona Zábržová

Autor fotografií:  Renáta Moskalová, JIří Moskal