"Rádi se necháváme cestou překvapovat, nebojíme se měnit plány a cíle a hlavně si chceme odvézt co nejvíce hlubokých zážitků a povedených fotek. Držíme se zásady, že do cizích zemí je nutné jezdit především s pokorou a respektem k místním zvykům, tradicím a kultuře, neboť jedině tak máme šanci spatřit zemi takovou, jaká opravdu je," říká s úsměvem Markéta

Berbeři jsou krásní lidé.

Do Maroka jste podnikli roadtrip, který trval přibližně jeden měsíc. Co Vás přimělo vypravit se právě tam a co všechno obnášela příprava na cestu?

O Maroku jsme se při různých příležitostech s přáteli bavili, ale opravdu vážně to bylo myšleno teprve měsíc před samotnou cestou, kdy jsme si s kamarádem řekli, že pokud seženeme starého Range Rovera, vezmeme ho na výlet do marocké pouště. Kupodivu se tak do pár dní opravdu stalo a začaly překotné přípravy jak nás, tak Eliotta (Range Rover Classic z roku 1987). Auto bylo v zásadě v dobrém technickém stavu (startovalo a jelo), takže jsme u prodávajícího (zároveň velký fanda do expedičního ježdění a majitel specializovaného autoservisu) nechali doladit spíše drobnosti – vyměnila se kola, přidělala se expediční zahrádka a několik dalších detailů. Rovněž jsme se nechali vybavit sadou náhradních dílů jako např. baterie, kardanové kříže, vzduchový filtr a další spotřební materiál, nářadím, opravárenským manuálem a vyprošťovací kurtou. Co se týče ostatního vybavení a plánování samotné cesty, významně nám pomohl další známý, který do Maroka podniká pravidelně cesty s enduro motocykly. Díky jeho radám i vlastním zkušenostem bylo potom obstarávání věcí potřebných na nocování venku a „přežití“ snadné – karimatky, moskytiéry, spacáky, čelovky, sekyra, léky, jídlo. Zkrátka běžné táborové vybavení. Zvláštní kategorií byla příprava offroadové navigace s co nejaktuálnějšími mapami – jelikož nezpevněné cesty mizí s dešti nebo pod nánosy písku a nové se objevují v místech, kde by je nikdo nečekal. Vytvořili jsme kopie všech důležitých dokumentů a také pro každého sestavili tzv. fiché – kartičky s potřebnými údaji pro marockou administrativu, aby se předešlo zdlouhavému studiu pasů.

Široko daleko nikdo a najednou u auta stála holčička.

Na cestu jste se vybavili „novým“ vozem. Neměli jste z neznámého auta obavy? Kolik Vás celkem jelo?

Na jednu stranu se o vozidlech značky Land Rover neříká nic hezkého, zejména pak ohledně jejich spolehlivosti a nemálo z kamarádů si klepalo na hlavu, na stranu druhou jsme viděli jeden slavný britský automobilistický pořad, kde stejné vozidlo zvládlo úžasnou cestu přes jihoamerický prales a Andy a to, i s vědomím, že filmům se přece nedá věřit, k uchlácholení všech pochyb stačilo. (úsměv) Navíc vozidlo prohlédlo hned několik odborníků a jednotně potvrdili jeho dobrou kondici. Nevýhodou bylo, že po nákupu a všech kontrolách nám zbyl pouhý týden na vlastní seznámení s jízdními vlastnostmi vozu. Obvykle se na takové výpravy jezdí alespoň ve dvou autech, naše čtyřčlenná posádka se musela spolehnout na trochu toho štěstí a na případné kolemjedoucí.

Berbeři vedoucí domů své stádo

Cedrový les u Azrou

Odkud jste vyjížděli a kudy přesně vedla Vaše cesta do Maroka?

Naše cesta vedla z Prahy přes Německo, Francii a Španělsko. Kvůli většímu pohodlí jsme se rozhodli na noc zastavovat a spát v hotelech. Vyráželi jsme odpoledne a první noc jsme nocovali ve francouzském Colmar, kde nás uprostřed kruhového objezdu překvapila velká Socha Svobody. Druhou noc také ve Francii, v Palavas les Flots, kde jsme pro změnu ráno při odjezdu narazili v nenápadné laguně u silnice na hejna plameňáků. Třetí noc jsme již nocovali ve španělském pobřežním městečku Santa Pola – mimo sezónu zejícím prázdnotou. Písek na pláži tam měl konzistenci nejjemnější hladké mouky. Při jedné zastávce ve Španělsku na jídlo jsme chtěli zaparkovat kvůli slunci pod postavené stříšky, které byly pro auta do 2,10 metrů. Půlka auta projela bez problémů, druhá již ne – zaklínili jsme se o ráčnu držící náhradní kolo na střeše a nešlo couvnout zpět. Museli jsme požádat procházející pány, aby se postavili k nám na traverzový nárazník, čímž jsme auto snížili a mohli vycouvat. Čtvrtý večer jsme již byli na jihu Španělska v Algeciras, kde jsme stihli poslední trajekt do marockého Tanger Medu – nově vybudovaného přístavu. Díky tomu, že jsme auto znali tak krátce, tak nás lekal každý neobvyklý zvuk či loužičky kapalin. Pánové leželi každý večer a každé ráno pod autem a hráli si na automechaniky – kromě zaneřáděného prádla to však bylo bez efektu.

 

Kdo byl hlavním iniciátorem tohoto dobrodružného roadtripu? Bylo pro Vás snadné shodnout se s ostatními na všech detailech?

Kamarád David už o Maroku hovořil dříve. Se svojí přítelkyní ve dvou procestovali velkou část Evropy včetně náročnějších destinací jako například Turecko nebo Albánie a na podzim již byli rozhodnuti odjet sami – běžným autem a spíše za životem ve velkých městech. My si vlastně „přiskočili“ na poslední chvíli, ale dodali jsme cestě nový směr s ohledem na off-road charakter, který nicméně všechny okamžitě nadchnul. Již při minulých cestách jsme si vyzkoušeli, že máme podobné nároky a potřeby, takže jsme neměli problém se shodnout. S přítelem bychom sice upřednostnili cestu přes Evropu nonstop, více nocování v marocké přírodě a já bych uvítala více zastávek na fotografování, ale obecně nemáme problém se přizpůsobit a i z druhé strany vždy cítíme snahu nám vyjít vstříc, takže přes drobná mručení se vždy dokážeme rychle shodnout na dalším směru a náladě výpravy. Podobně jako při jiných výletech jsme i tady měli jen hrubý plán cesty a chtěli se až na místě s ohledem na náročnost rozhodovat kam a kdy dál.

Městečko na břehu Středozemního moře

Čerpali jste informace o zemi i z nějakých internetových zdrojů či průvodců?

Příliš času na hledání informací na internetu nebylo, takže jsme čerpali z pěl let starého průvodce, kde už ne všechny informace byly aktuální, a tak hlavním zdrojem důležitých informací byl již zmiňovaný cestoval, který nám zvýrazňovačem vybarvil polovinu mapy Maroka s komentáři: „A tohle také musíte vidět!“ Jeho rady nicméně obsahovaly i klíčová sdělení ohledně náročnosti dané cesty a doporučení, kdy a kde nabrat pohonné hmoty a vodu.

 

V jakém období jste se do Maroka vydali? Doporučili byste toto období čtenářům?

Po Maroku jsme cestovali v říjnu (2013) a možná jsme měli jen štěstí, ale po celou dobu nespadla z nebe ani kapka vody, takže cesty byly suché a sjízdné, stejně jako řeky, což je výhodou zejména při přejezdech horských masivů, neboť cestovatelé tam často může překvapit bláto, mlha a špatná viditelnost. V zimních měsících, když napadne sníh, bývá celá řada cest úplně zavřená. V jižní pouštní části nás ani nepřepadla písečná bouře a slunce pražilo jen když jsme na něm přímo stáli – stín fungoval dokonale a ani jednou jsme si neposteskli, že náš Eliott nemá klimatizaci. Září a říjen můžeme doporučit, ačkoliv pohled na koryta s rozbouřenou vodou za jarního tání a dobrodružné brodění se řekami musí stát také za to!

 

Popište nám jednotlivá místa, která jste navštívili.

Na Maroku je úžasná jeho různorodost – ať už to byly hory, pobřeží nebo poušť, každé z těch míst nám dokázalo učarovat. Za každým kopcem, za každou zatáčkou na vás čeká něco úplně nového, jinak zbarvená krajina, jinak zvrásněný masiv a i jen samotný život na vesnicích, kterými projíždíte, je velkým zážitkem – a tak jen namátkově zmíním pár zastávek.

Drzý makak u Azrou

Setkání s divokými makaky

Navštívili jsme polodivoké makaky v krásných cedrových lesích poblíž Azrou. Makakové budí respekt, obzvlášť, když k vám přiběhne vůdce smečky, chytne vás za nohavici a dožaduje se nabízených buráků a ovoce. To nám nezbylo nic jiného, než mu všechno nasypat na hlavu a utéct. A když mi jeden vylezl za krk, měla jsem hodně nahnáno, co mi může všechno udělat a kolik blech chytím. Nakonec mi tam seděl asi pět minut a krmil se jablky. Když jsem na něj zamířila fotoaparátem zavěšeným na krku, zvědavě začal šmátrat po objektivu.

Opuštěné stříbrné doly poblíž Mideltu

Výlet do opuštěných stříbrných dolů

Kouzelný byl také odpolední výlet do opuštěných stříbrných dolů nedaleko Mideltu nebo cesta velmi náročným terénem Cirque de Jaaffar, která byla dlouhá pouhých 50 kilometrů a zabrala nám pět a půl hodiny. Avšak patří k místům, které se nám vždy při vzpomínce na Maroko vybaví. Na obou místech denně nejspíš projede sotva pár aut, a to ještě jen pokud je dobré počasí. Místní (nejen děti, ale i dospělí) při prvních známkách blížícího se vozu okamžitě běží k cestě a snaží se něco vyprosit.

Duny u Merzougy

Ježdění na dunách u Merzougy

Hory mají oči

Také jsme si při projíždění marockou krajinou často říkali – jéé, tady to vypadá jako v Mongolsku a tady zase jako v Grand Canyonu, takhle to vypadá Saúdské Arábii – ale tahle místa vlastně známe jen z filmů. Okolí Ouarzazate je lahůdkou pro filmové fandy. Nejenže jsou zde filmová studia a natáčelo se tu spoustu kasovních trháků, ale každou chvíli narazíte na opuštěné filmové kulisy. Ať už to jsou velké paláce, ruiny či benzinová pumpa, u které jsme zastavili my, aniž bychom věděli, oč se jedná. Byla to krásná stará americká pumpa, široko daleko nic. Jen starý Maročan, který nás i s autem vpustil za plot. Kolem ní stály vraky aut a při bližším zkoumání jsme objevili i lidské končetiny. Samozřejmě umělé. I přesto, že jsme se po chvíli dozvěděli, že je to jen kulisa z hororu Hory mají oči, místu to na jeho děsivé atmosféře nijak neubralo!

 

Záchrana opuštěného kůzlete

Za Foum Zguid jsme již vjeli do pouště. Na počáteční nepohodlné kamenité cestě, kde jsme mohli jet jen rychlostí 15 km/h, jsme objevili opuštěné kůzle. Široko daleko nebyl nikdo, ke komu by patřilo. Rozhodli jsme se tedy zastavit a pomoci mu. Nechalo se snadno chytit a držet jej v náručí byl velmi zvláštní pocit. Čekali jsme, že bude něco vážit, ale ne že to budou sotva tři či čtyři kila. Dali jsme mu vodu a za chvíli mi usnulo v náruči. Po pěti minutách se v dáli objevila zahalená postava, tak jsme na ni mávali a ona mávání opětovala. Volným krokem k nám došla, ale uměla pouze berbersky, takže jsme se s ní neměli šanci domluvit. Překvapilo nás, že ona dívka či žena měla na rukou silné teplé rukavice, zatímco z nás na slunci tekl pot proudem. Převzala si od nás kůzle a vydala se zpět do nikam.

 

Fata morgána

Zakrátko jsme se ocitli na rozlehlé planině. Pořád jsme směřovali k jezeru, které některé mapy zobrazovaly jako vodní plochu. Až po chvíli nám došlo, že to, po čem jedeme, je ono jezero Iriki. Úplně vyschlé. A voda, kterou vidíme před sebou v dáli, je Fata morgána. Cesty v jezeře se ztrácely a zase objevovaly, takže naši polohu jsme jen zhruba tušili. Za jezerem už místy cesta nebyla vidět vůbec. Naopak se rovný povrch změnil a každého půl metru zela v zemi obrovská, až půlmetrová díra. A místy pro změnu byly menší či větší duny, ve kterých jsme v tu dobu ještě neuměli jezdit. Naštěstí jsme ale nikde nezapadli. V poušti jsme chtěli nocovat, tak jsme chvíli hledali vhodné místo pro všechny – aby bylo trochu skryté a aby také byla možnost si najít nějaký kousek soukromí pro své potřeby. Před setměním jsme jedno takové našli, rozdělali si oheň a čekali, až zmizí měsíc a nebe se nám ukáže v celé své kráse. Tato část cesty nás naučila, že poušť má mnohem více tváří, než kolik si běžně našinec představuje – od nekonečných a dokonale rovných plání, přes měsíční hluboce zjizvenou krajinu až po mírně se vlnící oceán písku. Ačkoliv na poušť vlnícího se žlutého oceánu, jak ji známe z filmů a obrázků, jsme si museli ještě pár dní počkat.

Kluk lákající turisty na fenka

Smutný úděl malé pouštní šelmy

Právě ony obrovské duny, které jsme očekávali už při cestě pouští, jsme měli možnost poznat až u města Merzouga. Pánové si tam dali i menší rychlokurz jízdy po dunách a hlavně si vyzkoušeli, co všechno náš Eliott zvládne a že opravdu kvůli přejetí malé duny nemusíme všichni vystupovat z auta, abychom mu odlehčili. Setkali jsme se zde také s fenkem – pouštní lištičkou. Bohužel ne ve svém přirozeném prostředí, ale přivázanou na provázku. Malí kluci ji u silnice drží zvednutou nad hlavou, když vidí přijíždějící auto, aby nalákali turisty a vyinkasovali od nich za to peníze. Uloví je v noci na nějakou návnadu a pak je drží v zajetí.

 

Děsivé oslavy muslimského svátku

Fascinující a zároveň děsivá byla naše návštěva Fesu. Přijeli jsme do města den před velkým muslimským svátkem Eid al-Adhá (Eid El Kebir), aniž bychom vůbec tušili, že zrovna nějaký svátek má probíhat. Mohlo nám napovědět všudepřítomné obchodování s beránky už několik dní předem na všech místech, kterými jsme projížděli, ale nám to připadalo spíše jako běžný každodenní život. Ráno jsme při snídani na terase hotelu sledovali, jak na střechách domů probíhá podřezávání hlavně beránků, ale také koz. Jednoho beránka jsme měli obzvlášť blízko na dohled a tak jsme pozorovali krok za krokem, jak se z bečícího beránka stává kus staženého, za nohy pověšeného masa. Kamarád David si odskočil pro něco do auta a po návratu nám říkal, jak se všude po ulicích válí zvířecí střeva a kůže. Nevěřili jsme.

Svátek Eid al-Adhá ve Fesu

Svátek Eid al-Adhá ve Fesu

Ulice Mediny zalité krví

Na hotelu nás od návštěvy staré Mediny zrazovali, že prý tam neuvidíme nic zajímavého a obchody budou stejně zavřené. Zvědavost ale byla silnější a vyrazili jsme. Všude po ulicích se opravdu válely hromady kůží a další přibývaly. Malí kluci špinaví od krve je nosili ležérně přehozené přes rameno nebo táhli za sebou a nosili je na sběrná místa. Malá holčička si jen tak nesla uříznutou beraní hlavu v kyblíku. Muži chodili po ulici s velkými noži a někteří byli zakrvácení od hlavy až k patě. Prý je to jediný den v roce, kdy mohou mít Maročané legálně na ulici zbraň. Ze žlábků vedoucích z domů vytékala do ulic Mediny jasně červená krev. V kyblících se propírala střeva a na starých postelích opékali beraní hlavy, kterým pak uřezávali rohy. A ve vzduchu se vznášel pach spálené kůže. Výjevy pro nás Evropany vskutku nepředstavitelné (a to jsem odkojená na vesnických zabíjačkách). Odjížděli jsme se směsicí obrazů spojujících Abrahámovo rozhodnutí obětovat syna Izáka a vraždění vánočních kaprů v naší domovině.

Zabíjení beránka při svátku Eid al-Adhá ve Fesu

Místo, kde se zastavil čas

Oproti Medině ve Fesu, která na nás možná jen díky nevhodnému načasování působila jako hodně špinavé místo, byla Medina v Chafchaouenu jako balzám na duši. Domky jsou zde natřeny všemi odstíny modré, prodavači nejsou nijak dotěrní a uličky jsou čisté.

 

Za sebe mohu říci, že návštěva větších měst než je Chefchaouen, pro mě do budoucna nemá moc smysl. Velké kouzlo mají právě opuštěná místa, malé vesničky či malá městečka. Život jako by se tam zastavil před sto lety a někdy si sáhne až do středověku. Jen satelity napovídají, že jsme v 21. století. Ve velkých městech už jsou domorodci příliš zhýčkaní turisty a může to tak zážitek z Maroka spíše pokazit. A věřte, nebyla hodina, kdy by nás okolí nepřinutilo zastavit a prostě koukat s údivem pokleslou čelistí a pocitem hluboké pokory, jak rozlehlá, velkorysá a krásná krajina a lidé se v Maroku nacházejí.

 

Byly jednotlivé výlety náročné? Museli jste se na ně nějak zvlášť připravovat?

Jedinou větší přípravu jsme udělali před cestou do pouště. Tam jsme opravdu netušili, co nás čeká a jak dlouho tam vlastně budeme. Proto jsme si dali ve Foum Zguidu dva dny v hotelu s bazénem na zotavenou a v městečku nakoupili zásoby vody na pití a hygienu. Samozřejmě s cizineckou přirážkou – asi také proto, že na nákup šli pánové.

 

Pro auto byla určitě náročná jízda na dunách, kdy motor pracuje dlouho ve vysoké teplotě a při plném výkonu. V noci se pánové vydali do doporučeného servisu asi 50 kilometrů daleko, kam mířili i členové UK Land Rover Adventure klubu v čele s vedoucím Charlesem, kterého noc před touto bodnul štír do nohy a musel si zajet pro protilátku do několik hodin vzdáleného města. Kdo by ale čekal nějaký velký servis, divil by se. Miniaturní špinavá garáž v polorozpadlém domě, kde se sváří ve slunečních brýlích za neustálého hlaholení mladíků, kteří se vás ani neptají a už vám něco vyndavají z motoru nebo podvozku. Vrátili se odsud až pozdě nad ránem, plní dojmů a zážitků, nakonec vcelku pozitivních, ačkoliv prý některé chvíle v servise patřily mezi ty psychicky nejnáročnější z celé cesty. Dále se auto i posádka rozhodně trápí na specifickém povrchu, tzv. roletě. Bez ohledu na rychlost, nebo typ vozu to s vámi hází tak, že se skoro můžete sázet, zda vám vypadají dříve zuby nebo autu veškeré šrouby. (úsměv)

Nocování v poušti

Využívali jste služeb místních průvodců nebo jste si vše obstarali sami?

Průvodcovské služby jsme nevyužívali. Dokonce snad ani v místech, kudy jsme jezdili, žádné nabízené nebyly. Když tedy nepočítám pasáka koz v Cirque de Jaaffar, který se tvářil, že nám pomáhá s překonáváním strmé cesty údolím. Jeho pomoc však spočívala spíše v tom, že Davidovi za volantem zakrýval pohled do údolí a nemusel tak mít celou cestu pocit, že se brzy zřítí i s autem ze srázu. A pak pomocníka v hotelu, který nás vzal do písku u Merzougy a naučil nás nějaké zásady ježdění po dunách. Oproti tomu nám své průvodcovské služby vnucovali v Medině ve Fesu, a když jsme je slušně odmítli, ještě nám sprostě vynadali – což ale byla naprostá výjimka a o to více šokující.

 

Zavítali jste také do Vysokého Atlasu. Pokusili jste se o výstup na Džabal Tubkal, nejvyšší vrchol Maroka a zároveň celé severní a části západní Afriky?

Žádný z vrcholů nebyl naším cílem, spokojili jsme se s pohledem na okolní giganty a nejvyšší nadmořskou výšku jsme zaznamenali pouhých 2 679 metrů. Což je asi škoda, ale doufáme, že třeba při příští návštěvě vystoupáme výše.

Vesnice v horách

Vesnice za opuštěnými stříbrnými horami

Popište nám, jak jste si hledali ubytování. Máte na ubytování vždy nějaké konkrétní nároky?

Až na dvě nocování v přírodě – jednou v poušti a jednou v horách – jsme spali v hotelech. Den předem jsme věděli, kam chceme následující den dojet, a tak jsme si vyhledávali přes internetové aplikace hotely (aplikace Trip Advisoru některé hotely vůbec nedokázala najít, zatímco webová verze ano). V případě nouze jsme improvizovali a hledali až na místě. Hlavním požadavkem bylo hlídané parkoviště, aby nám děti do rána nerozebraly náklad na střeše – hlavně velkou žlutou nafukovací hračku „mumínka“, který s našimi přáteli procestoval už velkou část kontinentu a nesměl chybět ani na této výpravě. Žlutý oslík na střeše budil pochopitelně velkou pozornost a všichni ho chtěli, dokonce i obsluha benzinové pumpy se snažila smlouvat, ale nabízená cena nemohla být brána vážně. Druhým požadavkem na hotel byla WiFi, abychom zůstali ve spojení s rodinami. Nepodstatný, ale vítaný byl bazén. Ceny jsou od hodně nízkých za velmi skromné ubytování až po luxusní hotely s uvítacím souborem před vchodem do hotelu. Obojí jsme se snažili vynechat a drželi se středu – standardu podobnému v Evropě (čistá postel a sociální zařízení na pokoji) – tedy mezi 20 € v rodinném hotýlku u moře v El Jebha, který už byl dost na hranici a 70 € za nádherný palác – „riád“ ve Fesu.

Nezpevněný úsek na Cirque de Jaaffar

Jakým způsobem jste se v zemi domlouvali?Je znalost angličtiny dostačující?

Byla místa, kde hovořili pouze arabsky nebo berbersky, ale téměř všichni ovládají více či méně francouzštinu a lidé v kontaktu s turisty často umí i španělsky, takže tohle bylo pro nás snadné. Naopak s angličtinou jsme se setkali spíše výjimečně. Doporučila bych proto na cestu do Maroka nespoléhat jen na znalosti angličtiny!

 

Jaké jsou Vaše zkušenosti s nákupem potravin v Maroku?

S nákupem potravin jsme příliš nepochodili, takže jsme čerpali hlavně ze zásob, které jsme si vezli v chladicím boxu z domova. Malé obchůdky tam byly vybaveny hlavně nápoji místních i světových značek, stejně tak chipsy či sladkosti jsme mohli koupit takové, jaké známe nejen z domova. Občas byla možnost zakoupit ovoce či zeleninu, vzhledově to však ne vždy vypadalo lákavě. Ale třeba obchody s pečivem nám zůstávaly ukryty téměř po celou dobu našeho putování. Řešili jsme to často tedy tak, že jsme si u hotelové snídaně připravili obložené housky se salámem a díky chladicímu boxu nemuseli mít obavu ze zkažení.

Pastevec v horách

Stravovali jste se také v místních restauracích? Jaké zde byly ceny?

V místních restauracích, kavárnách a hospůdkách u cest platí důležité pravidlo: „Pokud jsme si předem nedomluvili cenu za jídlo, když někde chyběl jídelní lístek, tak jme to samozřejmě měli s cizineckou přirážkou.“ Stejně tak v malých obchůdcích chyběly často ceny, takže záleželo jen na prodavači, kolik vám naúčtuje, pokud jste se předtím nějakým způsobem na ceně nedohodli. Prakticky všude je v restauracích „tajin“ na všechny možné způsoby – se švestkami nebo zeleninou, kuřecím, hovězím či skopovým masem. Cena byla mezi 2,5 až 5 €. Hodně rychle se nám ale zajedl, když jsme ho museli mít k obědu i večeři, takže jsme se pak uchylovali ke kouskům kuřete či jehněčího s hranolky, v přímořských oblastech si pánové pochutnávali na rybách a rybích polévkách nebo jsme si našli něco v zásobách dovezených z ČR. Za vodu či sladké limonády světových značek to bylo 0,5 až 1 €. Velmi chutný je sladký mátový čaj, který často dostanete zdarma nebo za 0,1 až 0,3 €. Říká se mu také marocká whiskey. A jen pozor na svátky podobným svátku al-Adhá – po celou dobu (až několik dní) mají sice restaurace otevřeno, ale nevaří. Šance najíst se tak pro nás byla jen ve feském obchodním centru, kde byly otevřeny pouze nadnárodní fastfoody.

 

Jak na Vás působili místní?

Většinu cesty na nás všichni mávali. Ať už byl důvod jakýkoliv, bylo to milé. Do řeči jsme se s lidmi moc nedávali, protože se těžko poznává, kdo si chce opravdu jen popovídat a kdo chce z toho mít užitek a nejprostší lidé na venkově zase často hovořili pouze berbersky nebo arabsky.

Rodina s velbloudy v horách

Takto se na nás v Mideltu na parkovišti přilepil jeden místní a tvrdil, že má v Čechách známého. Shodou okolností se udávané jméno shodovalo se jménem známého, který nám pomáhal s plánováním trasy. Zkusili jsme Maročanovi důvěřovat a nabídl se, že nás se svým bratrem Kasimem vezme do nějaké dobré restaurace. Za 20 minut na nás opravdu oba čekali před hotelem a že půjdeme pěšky do nedaleké restaurace. Kasimův bratr se po pár minutách oddělil s tím, že má ještě nějakou práci a zůstali jsme s Kasimem sami. Nabízenou večeři odmítl s tím, že nám dělá společnost jen proto, že má dobré srdce. Moc jsme mu nevěřili, ale už se nedalo nic dělat. Kasim nás samozřejmě po večeři zatáhl do svého obchůdku s koberci a začal koloběh předvádění koberců a smlouvání o ceně. My koberce kupovat nechtěli, určitě ne na začátku cesty, protože by to pro nás byla zbytečná zátěž. Abychom neurazili, vybrali jsme malý kobereček, který by šel dát na palubku auta. Po hodině smlouvání a divadelního představení mi došla trpělivost a na pány jsem tlačila, že už chci jít pryč a ať v žádném případě za 60 € na nákup nepřistupují (vyvolávací cena byla 300 €). Kasim byl velmi dotčený, ani se s námi nerozloučil, a když už jsme byli venku z obchodu, přiběhl, že za 60 € nám ho nechá, ale že z toho prodeje vůbec nic pro sebe nemá. Jeho bratr, který se tam na konci mihl, už o nás neprojevil sebemenší zájem. Stejný koberec jsme potom v Chefchaouenu dostali i bez smlouvání za poloviční cenu. A doma se dozvěděli, že náš kamarád nikoho v Mideltu nezná. Nejspíše byli na hotelu domluveni s recepčním, který jim našel jméno nějakého našeho krajana, který tam byl v minulosti ubytovaný a toho pak vydávali za svého přítele.

 

Cítili jste se v zemi bezpečně?

Co se bezpečnosti týče – z rozhovoru s jedním Maročanem, který si k nám sám od sebe přisedl na večerní čaj a mermomocí si chtěl povídat v angličtině místo francouzštiny, jsme se dozvěděli, že marocká policie má údajně velké pravomoce a mají tak před lidmi velký respekt. Bylo to znát i na silničních kontrolách, které probíhaly snad u každého většího města a lidé si narychlo nasazovali helmy a zapínali bezpečnostní pásy. O tom, že se blížíme k takové kontrole, jsme byli s několikakilometrovým předstihem informování blikáním protijedoucích aut. Často také stojí policisté s radarem a měří rychlosti. Domorodce kontrolují velmi hojně, na nás vždy jen mávli a nechali nás projet.

Pro vodu a prát prádlo se chodí často kilometry

Čeho jsme se ale opravdu báli, to byly děti. Za autem nám běžely několik desítek metrů a dožadovaly se hlavně sladkostí nebo propisek. Na střeše jsme kromě zmiňované nafukovací hračky oslíka vezli i balony a to bylo velké lákadlo pro kluky. Obcházeli auto a pokukovali po střeše tak dlouho, až jsme jim časem všechny tři rozdali. Ta radost v očích a zvednuté ruce v očekávání, že právě on bude ten, kdo míč jako první uloví, se jen tak nevidí. Nikdy se však nedokázali o naše drobné dárky podělit a hrát si společně – vždy byl jeden, který hozený míč rychle popadl a utíkal před ostatními, kteří ho stíhali až k domu. Jednou nám za jízdy začaly lézt i na auto a otevřely dveře od kufru. I když jsme zastavili kousek za městem nebo ve zdánlivé pustině, odněkud se vždy vynořily a běžely k nám. Pokud se jim poštěstilo a my někde s autem stáli, nalepily se nám na auto, nasadily velmi hluboký chraplavý hlas a prosily o nějakou drobnost. Sice kvůli špatné či žádné zubní péči se moc sladkosti rozdávat nedoporučuje, kdo by ale dětem odolal! Marocké děti jsou díky smíšené krvi, která jim v žilách koluje, opravdu krásné.

 

Vzpomenete si, jaké byly Vaše konečné výdaje za dovolenou v Maroku?

Nepočítáme náklady na pořízení Eliotta, jeho vybavení a další přípravné nákupy (navigace, rádio do auta). Samotná cesta: benzín vyšel na 61 249 Kč, mýtné na 6 894 Kč, ubytování odhadem na 20 000 Kč na osobu, jídlo do 5 000 Kč na osobu. Trajekt stál 300 EUR a průvodce jízdy po dunách 50 EUR. U Merzougy jsme nechali odhadem 5 000 Kč za drobný servis na vozidle. Dále to byly jen drobnosti a dárky.

Žena žebrající u cesty na Cirque de Jaaffar

Komu byste návštěvu Maroka doporučila?

Cestu, jakou jsme podnikli my, bych doporučila středně odvážným výletníkům, kteří rádi během dovolené střídají dobrodružství pod širým nebem (spojené s mírným nepohodlím) a pohostinnost hotýlků a riádů se službami na překvapivě vysoké úrovni. Podobná cesta se bude určitě líbit všem, kteří se rádi vyhýbají hlučným turistickým oblastem s autobusy a průvodcovskými deštníky a umí si vychutnat samotu. Nadšení budou milovníci 4x4 off-road cest, a také kdokoliv, koho zajímá geologie. Maroko je nejen úžasným geologickým fenoménem, ale také jedním z nejslavnějších nalezišť vskutku unikátních trilobitů!

 

Pro koho naopak není příliš vhodná?

Podobná cesta bude stěží příjemná pro rodinu s menším dítětem a vůbec by se nelíbila lidem, kteří chtějí po dobu své dovolené hlavně odpočívat a nabírat psychické a fyzické síly za zdmi hotelových resortů. Nicméně, pochopila jsem, že Maroko umí nabídnout opravdu všechno. A tak nakonec i rodina odpočívající u moře v turistickém Agadiru si může na jeden až dva dny za přiměřený poplatek pronajmout místní terénní vozidlo a podívat na trochu odlehlejší tvář Maroka a zkusit nějaké to malé dobrodružství.

 

Autor: Linda Kalašová

Autor fotografií: Markéta Nováková

Článek byl vydán: únor 2014