Kde jste se o Evropské dobrovolné službě dozvěděla? Jaké byly podmínky pro přijetí?

O Evropské dobrovolné službě (EVS) jsem se poprvé dozvěděla v Arménii, kde jsem v rámci školy vykonávala povinnou tříměsíční zahraniční praxi. Tehdy jsem studovala Sociální a Humanitární práci na Caritas Vošs Olomouc a praxe probíhala v Caritas Armenia. Ve stejné organizaci jako já působili dva kluci z Polska, kteří se tam dostali právě přes EVSku. Po dostudování školy jsem se rozhodla vyjet také na EVS a to do Gruzie. Nejprve jsem si sehnala vysílající organizaci v České republice, tou byla Zeměkoule, o. s., která mi pomohla najít přijímající organizaci v Gruzii, v mém případě to byla Women’s Hope, napsat projekt, počkat na schválení a bylo to. Podmínky projektu jsou – sehnání vysílající a přijímající organizace, věk do 30 let a doba pobytu od 3 do 12 měsíců.

 

Kde se vám líbilo více - v Arménii nebo v Gruzii?

Já preferuji Gruzii. Možná proto, že jsem měla možnost tam strávit delší dobu a najít si opravdové přátele. Cítila jsem se tam svobodnější a bezpečnější jako žena (mohla jsem i večer jít sama po ulici a nebála jsem se, protože na každém kroku byla policejní hlídka, zatímco v Arménii – bydlela jsem v konzervativním městě, neplatí to tak v celé zemi – se nehodí, aby žena chodila večer po ulici). Arméni jsou jistě lepší obchodníci než Gruzíni. V Gruzii se mi několikrát stalo, že jsem produkty dostala ze sympatie darem. Bylo to jako v pohádce, jdete na trh, chcete si koupit kilo mandarinek (samozřejmě z domácí produkce, protože většina produktů, které se na trhu prodávají, pochází z nejbližších vesnic), ptáte se na cenu a pán Vám řekne, pro Vás slečno zdarma. Stejně tak mě jednou dva stařičcí majitelé Cafe pozvali dovnitř, uvařili mi kávu, dali k ní bonbóny, krásně si se mnou povídali, byli nadšení, že jsem přijala jejich pozvání a ani je nenapadlo, že bych jim kávu zaplatila (přitom Cafe bylo to jediné, z čeho žili) a ještě mi přidali bonbóny na cestu. V Arménii se mi nestalo, abych něco v obchodě nebo na trhu dostala zdarma, ale nemůžu říci, že by Arméni nebyli pohostinní. Často když jsme cestovali (většinou autostopem) nás řidiči pozvali na oběd, nebo nám koupili nějakou drobnost (zmrzlinu, coca colu,…). Když jsem navštěvovala seniory v rámci projektu Caritas Armenia, v jejich domácnostech, často trvali na tom, abych s nimi poobědvala, a přitom jsem věděla, že s těží vyžijí z toho, co mají. Nechtěla jsem jim to brát a zároveň, kdybych odmítla, urazila bych je. Arménie je hodně kamenitá, dokonce na povrchu hor naleznete spoustu kamenů. Gruzie má rozmanitou přírodu, naleznete tam moře, hory, polopouště i úplně zelené místa. Oba národy jsou hodně patriotické, ale zdálo se mi, že Arméni kapku víc. Všechno na světě je pravé Arménské a nejlepší. V obou zemích jsou lidé komunikativní, otevření, hodně toho ví o Československu, vzdělaní, pohostinní, váží si přátelství a rodiny.

 

Arménie, trhy

 

Jaké byly vaše životní náklady a co vám bylo hrazeno z programového balíčku?

V rámci EVS projektu mi bylo hrazeno ubytování (jedna větší místnost ve které byla zabudovaná koupelna se záchodem, kuchyňka i můj pokoj…vlastně vše co je k pobytu potřeba). Dostávala jsem peníze na stravu a kapesné - pro každou zemi jsou stanoveny konkrétní částky (matně si vzpomínám, že pro Gruzii to bylo 80 Eur kapesné a 85 Eur na jídlo, každý měsíc, z čehož se dalo tak akorát vyžít, ceny jsou tam plus minus stejné jako u nás). Dále je Vám pokryto 70 % vašich nákladů na cestu do a z dané země a jste pojištěni.


Jaká byla náplň vaší práce? Jaké cizí jazyky jste využila?

Mám vystudovanou sociální práci, proto jsem původně chtěla pracovat s ženami, které jsou ohrožené domácím násilím. Jelikož jsem neuměla gruzínsky, situace se zkomplikovala a tak jsem se k této práci nedostala, na místo toho jsem začala učit angličtinu a kytaru. Využila jsem hlavně ruský a pak anglický jazyk.

 

Setkala jste se v Gruzii s jinými Čechy nebo Slováky? Našla jste si nové přátele i mezi místními?

V rámci školení, které jsou součástí projektu, jsem měla možnost se potkat se všemi EVS dobrovolníky, kteří v Gruzii, Arméni a Ázerbájdžánu působili. Tam jsem potkala jednu slečnu z Česka, která působila na projektu v Arménii a později přijela další Češka do Gruzínského města Rustavi, což od mého města Akhaltsikhe bylo 3 až 4 hodiny cesty maršrutkou (to je náhrada našich autobusů, takové větší speciálně upravené dodávky). Ve městě, kde jsem působila sedm měsíců, byli kromě Gruzínů, Arménů a Turků (Akhlatsikhe leží blízko hranic Turecka i Arménie) ještě dobrovolníci z Ameriky, přes program Peace Corps nebo Teaching Language in Georgia (TLG), s těmi jsem se občas scházela, ale silné vztahy jsem si vytvořila s místními, kteří mi přirostli k srdci svojí mentalitou, otevřenou náručí a srdcem.

 

Co jste dělala ve volném čase? Jaká další města a místa jste navštívila?

Ve volném časem jsem se snažila poznávat nová místa (Kutaisi – v dřívější době bývalé hlavní město Gruzie, Tbilisi – současné hlavní město Gruzie, Vardzii – unikátní skály, ve kterých žijí mniši, ale dříve sloužili jako úkryt před nájezdem Turků, Uplitsikhe – místo podobné Vardzii, v době Sovětského svazu se tam těžilo zlato, Kazbegi – pro mě nejkrásnější místo v horách, Batumi – vyhlášené přímořské město, Čule, Zarzmu, Saparu – kláštery v horách, Abastumani – místní lázně v obalsti lesů s vysokým výskytem O3, … pak také první město v Turecku a Gyumri – město v Arménii, kde jsem v roce 2011 strávila 3 měsíce) a utužovat přátelství. Často jsem trávila čas se svými kamarády a v Gruzii to není otázka jedné nebo dvou hodin, ale celého večera. Začala jsem se v místní taneční škole učit latinsko – americké tance, hrát gruzínské a ruské písně na kytaru, učit připravit gruzínské jídlo a zdokonalovat se v ruštině.

 

městečko Kazbegi nedaleko rusko-gruzínských hranic

Hrad Rabati

 

Jak se v Gruzii pohybují ceny?

Ceny jsou zhruba stejné jako u nás. Něco je levnější, něco dražší, ale když se to zprůměruje, vyjde to na stejno. Nevýhodou pro Gruzíny je, že mají daleko menší platy než my. Měnou je Lari. 1 lari je zhruba 12 Kč.

 

Jak byste popsala místní lidi, kulturu, zvyky?

Myslím, že průběžně jsem se tohoto tématu už dotýkala. Pro mě jsou Gruzíni obdivuhodný národ, od kterých se máme co učit. Umí se s někým rozdělit, pomoct někomu. Vnímala jsem, že druhého člověka kladli na první místo (samozřejmě, že ne všichni, ale mí přátelé ano) - můj kamarád se seznámil se spolupracovníkem tři dny před tím, než umřel jeho otec. Přestože jeho otce ani neznal, rozhodl se vydat na tříhodinovou cestu do Tbilisi a tříhodinovou cestu zpátky do Akhaltsikhe, aby mu vyjádřil upřímnou soustrast i přes to, že tam nemohl být v den pohřbu i přes to, že měl sám spoustu věci na práci a se spolupracovníkem strávil jen chvilku, daleko víc času ztratil na cestě, rozhodl se tam jet, aby ho podpořil, aby věděl, že na to není sám a to mi přijde neuvěřitelné. I přes všechny překážky jsi pro mě natolik důležitý, že to udělám, i když se mi to zrovna nehodí, i když se ještě tak moc dobře neznáme. Gruzíni jsou dle mého názoru optimističtí, veselí, přátelští, obětaví, pohostinní lidé, kteří spolu rádi tráví čas hlavně při sufrách (velké gruzínské večeře, kde se sejde celá rodina a přátelé, popíjí se vínko, jí se chačapuri (něco jako pizza se sýrem uvniř, nebo fazolí uvnitř –to jsou pak lobiani), chinkali (ty jsou podobné zavázaným měšcům plněných nejčastěji masem nebo sýrem), okurkovo rajčatový salát, salát s kuřecím masem a mrkví, místní vynikající chleba, šašliky (v podstatě naše špízi - maso na palici), kebab, speciálně upravený špenát, aj. Při večeři je vždy přítomen Tamadá (člověk, který celý večer provází přípitky). Víno se pije pouze po přípitku, muži většinou vypíjí celou skleničku (zhruba 1 deci) najednou, ženy nejsou nuceny. Přípitky jsou celkem časté, monolog může trvat i 15 minut, po přípitku může kdokoliv Tamadá doplnit, nebo Tamadá může udělat Alaverdi, což znamená, že někomu předá slovo na další přípitek. První čtyři přípitky jsou vždy stejné a pak už záleží na kreativnosti Tamadá v jakém duchu večer povede. Pro opozdilce může být za trest přichystán roh – ten se naplní vínem a pointa je v tom, že se musí vypít najednou, protože nejde položit, aniž by se nevylil. V Gruzii převládá pravoslavná církev. Bylo pro mě překvapením že v této církvi věřící dodržují celkem přísné a časté půsty ve středu a pátek nejí maso, ani produkty od zvířat (mléko, máslo, med, vajíčka,…), taktéž před velkými svátky. Tak jako to znám z Arménie, je zde nádherná tradice zapalování svíček v kostele, jedna svíčka jeden úmysl, prosba, poděkování. Mše jsou delší než v katolickém kostele provoněné kadidlem a obohacené častými zpěvy.

 

Měla jste nějaký negativní zážitek?

Tím, že jsem blondýnka, stávám se v Kavkazských zemích jistou atrakcí, až celebritou. Přírodních blondýnek je tam jen malinko, většina lidí má snědší pleť, tmavé vlasy a oči, tak jsem výrazná, jiná a občas jsem byla obětí sexuálních narážek, ale nic hrozného se mi naštěstí nestalo. Muži to sice zkoušeli, ale jsou gentlemani, a když se jim rázně řekne třikrát ne, tak to vzdají. Moc se nevyplácí rozdávat telefonní čísla na počkání, Gruzíni jsou hodně komunikativní a často Vám budou volat.

 

Jak jste se stravovala?

Většinou jsem si uvařila něco u sebe na bytě, nebo si koupila chačapuri, pečivo, nebo mě někdo pozval do restaurace. Poprvé jsem jedla karalioki, které se dá koupit i v Česku jako kaki. A když se nechá úplně dozrát, až skoro vypadá jako plesnivé, je nejsladší a nejlepší.

 

Chačapuri

 

Myslíte si, že je v Gruzii a Arménii při cestování na vlastní pěst bezpečno? 

Určitě. Já jsem celý Kavkaz procestovala stopem, maršrutkama i vlakem. Pokud si zvyknete, že na autobusovém nádraží na vás všichni křičí a chtějí Vás nalákat do taxíků, které jsou daleko dražší než maršrutky, a je to pochopitelné při velké nezaměstnanosti, která je v Gruzii, je to jediná práce pro muže a zisk jim jde přímo do kapsy. Dále na to, že maršrutka pojede, až se naplní - někdy dřív někdy později - že řidiči občas jezdí jako hazardéři, na nějaké dopravní předpisy se v Gruzii moc nehraje, dá se řídit i s kapkou alkoholu v krvi a bez řidičáku, o bezpečnostních pásech nemluvě, auta v kličkování mezi výmoly dostanou dost zabrat, a z maršrutky na vás vybafne hodně hlasitě hrající ruský disko mix se sexistickými videoklipy, nebo v lepším případě gruzínské písně. Informace se těžce získávají nejlepší je se zeptat místních, Ti někomu zavolají a zjistí Vám to. Strach jsem neměla, v Gruzii se to vždycky nějak vyřeší. Něco plánovat tam nemá smysl. A to je na tom to hezké, v každé minutě Vás může čekat nové překvapení.


Komu byste výlet do Gruzie doporučila?

Lidem, kteří mají nízké sebevědomí. Gruzíni rádi upřímně chválí a zdůrazňují na člověku pozitiva. Lidem, kteří si chtějí odpočinout od shonu, protože v Gruzii se nespěchá. Lidem, kteří chtějí vypadnout ze stresu a naší evropské mentality a zakusit něco kapku nového, jiného. Lidem, kteří mají rádi nádhernou přírodu ať už turistiku nebo koupání se u moře, sjíždění řek, ježdění na koni, lyžování, … cyklistům moc ne. Ideální je znát ruštinu, s angličtinou se tam moc nepochodí.

 

Kutaisi, druhé největší gruzínské město

Maršut

Abastunami

Křest 

Moji žáci

Kutaisi


 

Autor: Simona Zábržová

Autor fotografií: Jana Kuželová

Článek byl vydán: únor 2014