Na rozhovor s Vámi jsem se velmi těšila, protože na rozdíl od většiny lidí odjíždějících do zahraničí za prací, Vaše úmysly byly mnohem ušlechtilejší. Odjela jste na dva měsíce do Ugandy učit děti. Je to tak?

Děkuji Vám za milé ocenění. V Ugandě jsem strávila asi dva a půl měsíce a kromě vyučování angličtiny jsem pomáhala ještě v jiných oblastech. Organizace, u které jsem pracovala, se zaměřuje převážně na lékařskou péči, a tak jsem zvažovala, zda budu bez zdravotního vzdělání platná. Naskytla se ale možnost vyučovat angličtinu v místní škole a v té době odjížděli dobrovolníci, kteří zde byli přede mnou domů, tak se každá další ruka přiložená k dílu hodila. Kromě vyučování jsem pomáhala i s  chodem v ordinaci, s prací v domě a se studenty a dále jsem realizovala volnočasové aktivity s dětmi.

Uganda

Taxipark

Co Vás motivovalo odjet právě do Ugandy? Jela jste přes nějakou organizaci?

V prosinci 2013 jsem odešla ze zaměstnání a předěl mezi nástupem do dalšího zaměstnání jsem chtěla využít mimo jiné i aktivním odpočinkem v zahraničí. Znala jsem se s jednatelkou zdravotní organizace Shalom for Uganda a po výměně několika e-mailů, bylo vše rozhodnuto a já mohla jet. Původně jsem měla jet už začátkem roku ještě s další dobrovolnicí, nakonec vše ale dopadlo jinak a odlétala jsem v polovině března sama. Měla jsem trochu strach z „cestování do neznáma“ a z několika přestupů. Kamarád mi zařídil levnou letenku. Musela jsem přestupovat v Budapešti a v Egyptě, ale vše dopadlo skvěle a byla jsem za takovou zkušenost moc ráda. Naopak zpáteční let se neobešel bez problémů. Letadlo z letiště Entebe odletělo o několik hodin později, nestihla jsem navazující let z Egypta a musela jsem tam přespat, protože další letadlo letělo až druhý den. Všem ostatním cestujícím našli návazné spoje a do několika hodin odletěli, jen já měla smůlu. Po zážitcích z Afriky jsem to nějak přestála, ale stát se mi to při příletu, tak by to se mnou pěkně otřáslo!

Každodenní práce

Co takový výjezd obnáší?

Letenku jsem si kupovala přibližně tři týdny před odletem a už předtím jsem měla některé věci zařízené – například očkování musí být cca dva měsíce předem. Proti žloutence a dalším nemocem jsem byla naočkovaná již z dřívějška, tak bylo nutné se nechat doočkovat pouze na meningitidu a břišní tyfus. Vakcínu na tyfus v té době ale na hygienické stanici neměli, tak jsem odjela bez tohoto očkování. Od doktorky Veroniky jsem věděla, že by mi v případě nákazy pomohli na místě.

 

Z čeho jste měla před odletem největší obavy? Co Vám dalo nejvíce zabrat?

Největší obavu před odletem jsem měla z cesty samotné a taky z toho, jak všechno unesu. Měla jsem s sebou spoustu zdravotního materiálu, který jsem dostala od jednoho dárce a další potřebné věci. Celkem to byly 4 zavazadla! Nejvíce práce asi zabralo balení věcí. Balila jsem se v průběhu několika dní. Člověk přemýšlí, jaké pomůcky by se mohly hodit při výuce, co dovézt jako dárky, co vzít z toho, co se nedá koupit na místě apod. Taky jsem vezla např. osobní váhu do ordinace pro pacienty, takže svých věcí jsem měla opravdu minimum.

Třída od Jany

Jak jste řešila vízum a jaké byly celkové náklady?

Vízum člověk obdrží při příletu na letišti v Entebe, takže není potřeba jej vyřizovat předem. Poplatek je 50 USD. Celkové náklady včetně dárků a zpáteční letenky mě vyšly přibližně na 30.000 Kč. Životní náklady na vesnici jsou minimální, stravu a ubytování hradila organizace.

 

Co jste musela splňovat, aby jste mohla angličtinu v Ugandě vyučovat?

Nejsem pedagog a z angličtiny nemám ani žádnou zkoušku. Není potřeba vzdělání, jen aktivní angličtina, kreativita, trpělivost a představa, jak člověk bude vyučovat.

 

Měla jste předem domluvené, kde budete angličtinu vyučovat?

Organizace spolupracuje se základní školou, která je v blízkosti jejího sídla. Při příjezdu jsem se potkala s Juanitou z Mexika, která vyučovala ve stejné třídě angličtinu přede mnou, a bylo domluvené, že nastoupím do školy po ní. První setkání se všemi pedagogy proběhlo ve sborovně a trvalo tři hodiny. Jednalo se o nekonečnou poradu, ze které jsem skoro nic nepochytila, protože místní mají „svou angličtinu“, do které se člověk musí nejprve zaposlouchat a až po několika dnech začne rozumět. Někdy špatně vyslovují i chybují.

Muzungu (běloch) mezi černochy

Jak samotná výuka probíhala?

Učila jsem čtvrťáky. Ve třídě bylo přibližně 80 žáků různého věku, nejstarší začínající puberťáci. V Ugandě se platí školné, a tak děti začnou studovat, až když rodiče mají možnost uhradit školní poplatky. První hodinu jsem požádala třídní Lilien, aby mi ukázala, jak učí. Poté jsem už učila sama. Trochu problémové bylo, že jsem nemluvila místním jazykem orunyankore, a tak jsem nemohla látku dostatečně vysvětlit. To jsme ale pak řešila s Lilien, co je třeba ještě dětem zopakovat, čemu nerozumí a kde chybují.

 

Využívala jste při výuce nějakou metodu nebo jste zvolila klasickou výuku?

Výuku jsem pojímala interaktivně, na což nejsou v Ugandě zvyklí. Učí se mechanicky opakovat a mnohdy učivu nerozumí. Měla jsem s sebou nějaké materiály a snažila se zprostředkovat evropský styl učení. Při učení slovíček jsem třeba zvolila křížovku s doplňováním slov nakreslených obrázků, ale spousta dětí vůbec nerozuměla tomu, že je cílem vyluštit lehkou tajenku. Když začínalo být ve třídě rušno a žáci začínali ztrácet pozornost, vzala jsem kytaru a začali jsme se učit písničky. Měla jsem radost, když jejich zpěv dolehl ze školy k nám domů a zpívali to, co jsme se učili. Velkým zážitkem pro děti bylo, kdy jsme s ostatními dobrovolníky uspořádali pro celou školu (cca 600 dětí) šipkovanou s úkoly, na jejímž konci čekal poklad. Zapojili se pedagogové i ředitel školy a děkovali nám za ojedinělý zážitek.

Nevidomá pacientka 

Takže se dětem styl Vaší výuky líbil?

Myslím, že děti vítaly mé hodiny. Nebylo to klasické učení, ale snad i trochu zábava. Několik z nich občas přišlo i k nám domů a donesly nějaké ovoce nebo mě přišly jen tak navštívit. Bylo mi líto, že jsem je mnohdy nepoznala a musely mi říkat, že jsou moji žáci.

 

Pamatovala jste si některé své žáky jmenovitě?

Při tak velkém počtu dětí jsem neznala jména skoro nikoho z nich. Mají dvě jména – jedno tradiční například Nkesingamukama, a pak anglické Rainhard.

 

Jak jste se domlouvala s dětmi a místními, kteří neuměli anglicky?

Mladší generace většinou rozumí anglicky, tak domluva nebyla až tak problém. Se staršími a s těmi, co anglicky neuměli, se domlouvalo pomocí překladatelů. Organizace spolupracuje s místními dobrovolníky, kteří jsou v ordinaci a překládají pacientům. Doktorka Veronika se s místními již taky jejich mateřštinou domluví. V ordinaci je potřeba několik základních fází, které se lékaři postupně učí.

Písemné testy

Příroda

Mentalita těchto lidí je jistě odlišná. Můžete nám ji přiblížit?

To by bylo na dlouhé povídání. Co stojí za zmínku, je to, že jsou lidé méně uspěchaní a vystresovaní než tady v Evropě. Oblíbená je fráze …“is comming“, kdy například na jídlo v restauraci můžete čekat i dvě hodiny. Docela mě překvapilo, že místní nejsou zvyklí se nějak zabavit, něco podnikat, proto je mnoho z nich možná i chudých. Mnohdy jen tak vysedávají. Když jsem dávala našemu dobrovolníkovi časopis na čtení, protože zrovna nebyli pacienti, říkal, že děkuje, že je spokojen. Jen tak seděl s rukama v klíně v křesle asi hodinu bez hnutí.

 

A co místní děti?

Už od útlého věku děti pracují na poli a doma. Starají se o své mladší sourozence, potkáte i pětileté dítě, které nese novorozence a maminka v nedohlednu, asi někde kope na poli. Jsou tak daleko samostatnější. Hodně z nich je nachlazených a mají i přes teplé podnebí rýmu, protože jsou často bosky.

 

Jsou Uganďané věřící?

Většina Uganďanů jsou křesťané a jejich víra je živá. V neděli se krásně ustrojí a umyjí /většina se jich myje jen tento den/ a já si vedle nich často připadala jako „chudák“ s oblečením, co jsem tam s sebou měla. Taky jsem nechápala, že mají tak čisté oblečení, když se tam docela práší, hlína je červená a já měla neustále červené boty a kalhoty. Ve víře je ale hodně pověrčivosti a je zde i mnohoženství. To s sebou nese i časté otravy. Někdy mezi sebou ženy otráví i děti té, která je novou ženou manžela. Smrt otravou je v Ugandě častá.

Sirotčinec

Přijali Vás místní mezi sebe nebo jste pro ně byla po celou dobu „bílá cizinka“?

Děti na vás stále pokřikují muzungu bájí – ahoj bělochu, ale hrnou se k vám už z dálky, chtějí si na vás sáhnout. Stalo se mi, že se mě někde, kde ještě neviděli bělocha, báli a utíkali pryč, to je ale ojedinělé. Tým učitelů mě dobře přijal. Zvali jsme je i k nám do domu. Jeden učitel se ode mě učil hrát na kytaru a plést. Na začátku si připadá člověk vyčleněný, ale časem se mi zdálo, že jsem pomalu jedna z nich. Hodně černochů se například divilo, že umím pracovat na poli a okopávat, když mě viděli se starat o naši zahradu.

 

Co pro Vás bylo během působení v Ugandě nejhorší?

Nic zásadního mě nenapadá. Jsem docela přizpůsobivý člověk, zvyklý i na „polní podmínky“ i když my jsme si žili na vesnické poměry v luxusu v domě s tekoucí vodou a elektřinou. Nepříjemný pocit jsem měla někdy při cestování na motorce bodaboda, když jel řidič po prašné hrbolaté cestě hodně rychle. Nemáte helmu, kolem se práší, stávají se časté nehody.

 

Můžete nám popsat, jak na Vás Uganda celkově zapůsobila?

Uganda je krásná zelená země. Nazývá se perlou Afriky. Rozkládá se na náhorní plošině, takže je docela úrodná. Kdo je pracovitý, neměl by mít problém s obživou. Na vesnici ale lidé žijí velice chudě. Mají toho méně, přesto vypadají šťastněji a jsou velice pohostinní. Hodně jich je nemocných, neznají základní pravidla hygieny, nepřevařují vodu, což se musí stále opakovat a těžko si zvykají a přijímají něco nového. V rámci preventivních programů, které jsme pořádali na vesnicích, jsme se snažili s místními mluvit o hygienických návycích, ale člověk někdy ztratí motivaci. To si mi stalo, když jsem viděla naši kuchařku, že pije vodu z veřejného kohoutku. Pak se člověk pozastaví nad tím, zda vše není zbytečné. Spousta pacientů ale dodržovala stanovené postupy, chodila na zdravotní kontroly a úspěšně vyřešené případy člověku udělají radost. V zemi byl objeven AIDS. Je nakaženo přibližně dva miliony osob. Je to země s nejmladším věkovým průměrem (15 let), všude je spousta dětí, které jsou vděčné za projevenou pozornost.

Velikonoční mše

Mohu se zeptat, jaké jsou Vaše aktivity, když působíte v Česku?

Na poslední poradě organizace sem si vzala spolu s dobrovolnicí Terezou na starost přednášky o Ugandě, jejichž cílem je přiblížit lidem tamní život. Pokud by měl někdo o prezentaci zájem, může se ozvat přes naše webové stránky nebo přes můj e-mail.

 

Co podle Vás mohou udělat lidé, pokud chtějí lidem v Africe pomoct?

Možností je více. Například mohou přispět finančně. V současné době například na dostavbu nového zdravotního centra, které organizace buduje, aby nemusela být v nájmu. Tato forma pomoci je nejvítanější. Materiální pomoc je většinou problém přepravit, protože poštovné je drahé. Většinu potřeb lze v zemi zakoupit. Organizace uvítá také zdravotní materiál a léky. Další forma pomoci je dobrovolnictví a to nejenom na místě, ale i v ČR – propagační akce, tisk propagačních materiálů, osvěta apod. Lidé mohou přispět na studium formou adopce na dálku nebo třeba „zakoupením daru“ pro potřebné přes organizace působící v místě.

 

Autor: Linda Kalašová

Autor fotografií: Jana Březinová

Článek byl vydán: leden 2014