Vaše cesta napříč Afrikou pokračovala do Keni a navštívili jste také Tanzanii. Začněme Keňou. Čím se podle vás liší ve srovnání s ostatními africkými zeměmi, které jste již navštívili?

Keňa je taková jiná. Určitě se liší domorodci. Země leží na rovníku, kde žijí již černější obyvatelé, oproti severu je jiná i klimatickými podmínkami. Etiopie je spíše hornatou, Súdán, Egypt a Libye s Tuniskem písečnou pouštní krajinou. Keňa je takový mix téměř všeho, je rozmanitá: savana, chladné vysoké štíty, prales, polopoušť, bílé pláže s kokosovými palmami. Mně osobně se Keňa moc líbila, nejen co se krajiny týče, ale i kulturou. V žádném případě se nejedná o zemi, kde bychom neměli co dělat a vidět. Jenže to byla teprve půlka cesty. Nemohli jsme se tam, jak se říká zaseknout, měsíc pobytu prozatím stačil. Neříkám však, že to bylo poprvé a naposledy.

Rybí trhy jsou v Tanzanii úžasné

Barevný trh v jižní Keni

Jak probíhala samotná cesta do Keni? Jaký byl stav silnic?

Do Keni jsme sjížděli v Údolí Omo. V Omorate je hraniční přechod Etiopie, ale na druhé straně chybí keňská část přechodu. Je to sice legální, ale ne zrovna oficiální hraniční přechod. Silnice, můžeme-li to tak nazvat, jsou opravdovým zážitkem. Celá vzdálenost, kterou člověk musí urazit z Omorate dolu do civilizace je několik stovek kilometrů. Kus je hluboký písek, přejíždí se koryta vyschlých řek, kus je pak kamenitá někdy až balvanovitá pista, a pak zase měsíční krajina se škvárovkou. Je to velice náročná cesta, nejen pro auto, ale i pro nás samotné. Mnoho kilometrů nepotkáte ani živáčka, je třeba mít dostatek nafty a pitné vody. Jeden by si řekl, že jedeme kolem jezera Turkana, tak vody je dost. Jenže Turkana je slané jezero, voda se z něj pít nedá.

 

Takže jste si na cestě do Keni, připadali tak trochu opuštěni?

Opuštěná byla zejména krajina. V noci nás čekal klidný spánek, který provázela meluzína a kdesi v dunách šmejdily hyeny. Přes den jen písek, kamení a zdánlivě opuštěná polopoušť. Je to kus dobrodružství. Byli jme první český tým, a náš Nissan bylo první české auto, které si tento hraniční přechod zvolilo a touhle adrenalinovou cestou vjelo do Keni. Když si příště budu vybírat kudy jet z nebo do Keni, opět budu volit tuto cestu. Moyale – Isiolo je nuda, plná děr a banditů.

Bílé písky, kokosové palmy, klid a domorodí prodejci: pláže v Keni i Tanzanii

Co následovalo po příjezdu na místo? Kde přesně to bylo?

Odjížděli jsme z Omorate v Etiopii a v Keni jsme přijeli do Illeret, dále North Horr, South Horr, Baragoi až do Maralal. Projížděli jsme po obvodu parku Sibiloi k jezeru Turkana, a pak do polopouště přes vesnice a obce vstříc civilizaci. Z Etiopie až do Maralal není jediná benzinová pumpa. To ale neznamená, že není možné sehnat naftu. Vždycky někdo někde má, ale cena tomu také odpovídá. Čím dále jste od benzinové pumpy, tím je nafta dražší. Je však možné, že se zrovna do vesnice dostanete v době, kdy naftu spotřebovali a novou ještě nedovezli. Pak je třeba pár dní počkat. Do civilizace to trvá pár dní, cesta je náročná. Někdy se dá jet pouhých 30 kilometrů v hodině. My jsme měli štěstí, že jsme vždycky narazili na dostatek zásob, ale platili jsme cenu dvojnásobnou.

Jen pro muže: pravidelný sněm v houštině, kam nesmí žádná masajská žena

Masajové hrdě prodávají svůj dobytek na místních trzích

Zjišťovali jste si o Keni podrobné informace předem? Měli jste z něčeho obavy?

Keňa je turisticky převálcovaná země. Jezdí sem tisíce turistů, všude se o ní píše. Takže to taková velká neznámá nebyla. Věděli jsme, co je tam zajímavého, co je třeba navštívit, i když to byly poznatky z Evropy. Když člověk přijede na místo, zjistí, že se mu nechce zařazovat do zástupu turistů a hledá a nechá se zlákat zákoutími, které třeba nejsou až takovým highlightem, ale jsou klidné a neznámé. Někdy ale opravdu neznámé. Nicméně i přesto, že je Keňa tak převálcovaná turisty, dějí se tam nepěkné věci. Ne všude a neustále, ale případy přepadení turistů, ba i vraždy se objevují. Někdy před naším příjezdem se v Keni volilo a to je vždy problém. V krajině okolo jezera Turkana operují kmeny Pokot, v nehostinné krajině jde hodně o vodu a pastviny pro dobytek. Pokoti si berou obojí i násilím. Dva týdny před naším průjezdem na úseku z Baragoi do Rumuruti přepadli matatu a dva dny nazpět zabili pastevce a sebrali mu dobytek. Báli jsme se, ale nikdy jsme se nechovali dost nebo přehnaně opatrně. My s místními vždy vycházíme, jak nejlépe se dá. Na našem autě ani na nás samotných není znát, že bychom se nějak masírovali nebo dokonce nad místními povyšovali. Nedáváme jim tím důvod, aby nám něco vyvedli. Máme i s policií poměrně dobré vztahy. Ne úplně všude (ne především s tou zkorumpovanou), ale většinou ano.

I v kamenité oblasti jezera Turkana žijí kmeny a veselé děti

Jakým způsobem jste Keňu poznávali?

Skoro na každou zemi jsme měli měsíc, někde malinko méně někde zase více. Důvodem takového dlouhého pobytu je setkávání s domorodci, zajížďka do míst, kam nevede pořádná cesta, nebo je tam tak krásně, že se nám nechce dál. Necháváme se zlákat k nárazovým akcím, i když jsme stále byli dost zdrženliví. Dneska toho litujeme, především nabídek jaké jsme dostali v pohoří Nuba v Kadúglí. Ty už se asi nikdy nebudou opakovat, protože zrovna tam je opět válka, jak jsem zmínila v rozhovoru o Súdánu. Tady v Keni jsme se zapovídali s místními celkem snadno, hlavně když jsme hledali nocleh, místo k rozložení našeho stanu. Jednou jsme takhle, když jsme objížděli zemi podél jižní hranice, dojeli až do malého města kousek od národního parku Masai Mara. Opět zde nebyl žádný kemp a přepálené ceny za kemp v lodge jsme platit nechtěli, zastavili jsme se na misii. Masajský kněz nás nechal kempovat u nich na dvorku, do toho začalo pršet (začínalo období dešťů). Pamatuji si, že venku lilo jako z konve, já pod plachtou vařila kozí nebo velbloudí maso, a René si dával do nosu nějaký šnaps právě s tím masajským knězem. Nakonec jsme u nich zůstali několik dní. Selempo, tak se kněz jmenoval, nás seznámil s okolím. Navštívili jsme masajskou vesnici a místní trh. To byl největší zážitek, i když nevím, jestli pro nás nebo pro domorodce. Všichni se spíš věnovali nám, než svému dobytku na dobytčím trhu. Ženské dokonce leštily avokáda velikosti téměř pštrosího vejce, které jsme kupovali. Hlavně ale ceny, tím že se tam zrovna bílí návštěvníci nehrnou, byly hluboko pod normálem. U Selempa jsme se nenudili. Na naši počest zabili ovci a celou ceremonii nám ukázali. Během hodiny byla ovce téměř na talíři. Pochutnali jsme si na Nyama Choma (pečené maso) a ugali. V Keni se zpracovává ze zvířete vše. Dokonce i vnitřnosti. I ty jsme dostali naservírované v jednom z následujících dní. Kůži z této ovce a následně z kozy zabité na rozloučenou, máme doma. Zdobí dřevěnou podlahu.

Keňa leží na rovníku, který Andrea a René přejeli hned několikrát

Masajské chuťové zvyklosti

Kromě chutného jídla, tradičního trhu, práce v lese a návštěvy Maasajů, jsme také strávili noc nad národním parkem Masai Mara. Nádherný výhled, pravé hlasy divočiny, vůně akácií a pohoda. Tady bych ráda jen zmínila takovou malou historku. Když jsme s Metemem (to je masajský uctívaný náčelník) seděli okolo ohně, nabídli jsme mu k večeři rybu. Odmítl ji s tím, že slizkého mokrého hada Masajové nejí. Nabídli jsme mu tu nejméně kořeněnou čínskou polévku, dal si dvě lžíce a raději si nechal od maminky přinést kalabaš plnou teplého mléka. Prý se ta polévka nedá jíst, jak je překořeněná. Je vidět, že naše chuťové buňky jsou dost zdevastované. To jen na okraj, malý poznatek o masajských chuťových zvyklostech.

 

Díky Meteme, jsme se zamíchali mezi Masai, kteří měli právě svůj pravidelný sněm v houštině, kde zabili krávu a kam nesmí žádná masajská žena. Všude to doutnalo, klokotalo a vonělo. Pekla se Nyama Choma. Porci pro nás nařezali mačetou, kterou mají nejen Masajové stále u sebe, a servírovali na velkých zelených listech. Bylo to super. Ve velkých hrncích bublala horká voda, ve které spářeli kůži a dále ji zpracovávali. Vnitřnosti a nohy potom odnesli ženám do vesnice.

Kousek od hranice Etiopie a celnice Omorate

Krajina okolo jezera Turkana je opravdu nehostinná

Přímé zážitky jsou nezapomenutelné

Takhle poznáváme místní lidi i kulturu a musím říct, že podobné přímé nezapomenutelné zážitky a zkušenosti jsme zažili v každé zemi na cestě. Všech si velice vážíme, a s většinou zúčastněných jsme stále v kontaktu. Pokud někdo má zájem poznat zemi, kterou navštíví, tak bohužel nestačí pár dní ji pouze projet, klikat jak japonský turista a v neposlední řadě rozdat pár bonbonů, ale chce to se více dostat k místním jako rovný k rovnému. Pak je můžete poznat nejlépe. A až člověk pozná zajímavá místa, kulturu a osobnosti domorodců, pak teprve může prohlásit, že zemi zná.

 

Jinak jsme jezdili spíše podle cedulí, lákadel a dle vlastní intuice. Národní parky jsme vynechali. Jsou to přeci jen zlaté doly pro černé. Neuvěřitelně drahé. Ale na počátku roku 2009 ještě byla cena relativně nízká oproti ceně nynějšího vstupného, které činí 80 USD na den. Jižní cíp Afriky nabízí také pěkná safari za zlomkovou cenu.

Meteme, René a kněz Selempo

Nocovali jste tradičně ve stanu na střeše vašeho vozu? Cítili jste se bezpečně?

V Keni není až tak bezpečno. Je to turisty velmi vyhledávaná destinace, a pak je to také znát na chování místních. Navíc se mezi sebou přepadávají, dokonce i masakrují některé kmeny. Až do Etiopie jsme často kempovali na divoko, v arabských zemích neustále a v Etiopii jak se dalo. Dokud nás nevyprovodila policejní hlídka z jakéhosi pole do města pod lampu. V Keni to ale skončilo. Dojeli jsme do Maralal a divoký kemp nám už nedával tolik jistoty. Nemusí zrovna jít o útok na vás jako návštěvníka, ale můžete být jen ve špatnou chvíli na špatném místě. Nebyli jsme si jisti, že je to bezpečné, jenže pokud se pohybujete na místech, kam turisté nejezdí a cestovatelé tam zbloudí velice zřídka, nastává problém, kde najít nocleh. Využívali jsme policejní stanice, hotelové parkoviště a jiné.

Ovce zabita na počest Andrei a Reného

Již jste se o několika místních pokrmech zmínila. Nicméně vzpomenete si ještě na další kulinářské zážitky z Keni?

Člověk, když jede poznávat nějakou zemi, nejspíš ji poznává se vším všudy, včetně domácích pochoutek a někdy i nechutností. Alespoň tak je to u nás. Musím ale přiznat, že ten pokusný králík je Renda. Ten do toho vždy jde rovnou po hlavě. Já mám někdy zábrany. Především, když to vypadá ohavně jako třeba housenky nebo grilované pařáty. Ochutnávali jsme tradiční samosu s kozím masem, pak nyama choma s ugali a chisaga (listová zelenina jako špenát). Samozřejmě nechyběly ani dary moře. Chobotnice od našeho osobního chobotnicového muže byly výtečné na několik způsobů. Nakupujeme v místních vesnických krámcích, tak se nám do nákupní tašky neustále přimíchává i nějaká ta specialita.

Andrea a René míjí Kilimandžáro. Výstup odkládají na neurčito

Jací jsou podle vás místní obyvatelé?

Tím, že je Keňa velmi navštěvovaná turisty, jsou místní povolní, ale také mazaní. Po celé Africe jsme se setkali s přístupem „Co běloch to chodící bankomat, všichni běloši jsou vlastně bohatí a musí něco dát.“ Takovémuto přístupu je naučili ti, kteří neustále na potkání rozdávají nesmysly, bonbony a nebo tužky z otevřených okének auta. Je to špatně, nemá to ten správný vliv na místní a kvůli tomu se postoj a chování místních vůči nám individuálním cestovatelům, ale i turistům a jakékoliv bílé kůži, radikálně změní. Někteří to prostě nechápou nebo to nechtějí pochopit, a tak přinášejí místo lepší budoucnosti do Afriky zkázu. Kdo to nechce pochopit, prostě to nepochopí, nebo si tímto chováním pozvedává své ego, jak nám řekli i sami černí lidé. Já osobně situaci, kdy jeden sedí v nablýskaném offroadu za několik set tisíc korun, otevírá okénko, počká až se seběhnou všechny ty urousané děti a ženy, a pak je s pocitem blaha obdarovává pro nic za nic, shledávám nevhodnou s nadřazeným postojem vůči okolí. Má to neblahý vliv na domorodce. Proto tam, kde domorodci přicházejí s takovými lidmi do styku, kde je mnoho turistů, jsou místní zkažení a mnohdy i nepříjemní, zvlášť když jim nic nedáte.

Na trzích je výhoda,že není potřeba vylézat z aut. Prodejci dojdou až k okénku

Nabídky prodejců jsou výhodné

Vyhledáváte raději turisticky méně známá místa. Tam jsou podle vás domorodci jiní?

Máme raději místa, kam se moc lidí nedostane. Tam se místní chovají jinak. Lépe. Na jedné silnici v Etiopii, v zemi, která je známá žebráctvím, jsme projížděli a nikdo si nás ani nevšiml. Když jsme si kupovali oštaku, tak nám majitel řekl cenu, která se nám zdála nesmyslně nízká. Prostě nás brali normálně. Nejsem si ovšem jistá, jestli je možné, aby se zrodilo mezi bělochem a africkým černochem přátelství, nezištné přátelství. V porovnání se Súdánem je ten přístup úplně jiný, ale vřelejší než od domorodců v Etiopii, kde na nás i házeli kameny. Nicméně návštěvník má i přesto možnost se seznámit s jejich kulturou, tradicemi i životem. Pokud se náhodou „nepřipletete“ k nějaké oslavě, tak v některých vesnicích to dělají v rámci pořadu pro návštěvníky.

Přejezd Etiopie-Keňa údolím Omo je velice náročný, ale stojí za to

Zažili jste v Keni něco opravdu nezapomenutelného?

Nezapomenutelného? Celá ta expedice přes země východní Afriky je nezapomenutelná. Ale konkrétně v Keni, to kromě hlučné noci uprostřed stáda pakoňů, byl docela hustý zážitek s policií. Na předním okně máme cedulku „Miluji Keňu, ale nenávidím korupci“. Jednou jsme takhle v Nairobi jeli z ambasád po cestě s dost nejasným značením, ale kde v Africe je jasné značení. Ani u nás to pro cizince není přehledné. Přehlídli jsme ceduli NO EXIT a projeli na hlavní. V tu chvíli vyskočil z křoví policajt a už na první pohled, jak zahlédl naši cedulku, bylo jasné, že to neprojde tak lehce. Snažili jsme se s ním domluvit, ale chtěl neuvěřitelně přehnanou kauci a nakonec začal žvanit něco o rasismu, poté co jsme si do něj rýpli, proč nepokutuje také toho černého řidiče v autě před námi. Následovali jsme ho na policejní stanici, kde se to mělo dořešit. Jeho kolega se choval ještě neurvaleji. Kauci jsme museli zaplatit. Tady to prostě tak chodí. Člověk udělá přestupek, za který musí k soudu a má na vybranou. Buď zaplatí kauci a přijde k soudu, nebo peníze na kauci nemá a jde rovnou do basy. Než jsem peníze donesla z auta, Rendovi už sundali pásek, vyzuli ho z pravé boty a zavřeli ho se všemi těmi velkými černochy na celu. Druhý den byl soud. V celé soudní síni byly desítky černochů a mezi nimi zářila bílá hlava. Byl středem pozornosti a v zájmu všech žalobců, svědků i bviněných. Policista si vzal na pomoc kamaráda a přišili mu ještě jeden přestupek – blokování dopravy. Měl zaplatit další kauci nebo by šel do cely. Další stání mělo být za 14 dní. Já běhala po ambasádách vyřizovat víza a najednou mi přišla SMS zpráva z cizího čísla „Prosím dones 10 000 šilinků nebo jdu do vězení." Co se dalo dělat, musela jsem přinést hotovost, i když to pro mě byla perfektní šance, jak se Rendy nenápadně zbavit. (smích) Nicméně soud byl dříve a policajti se neshodli ve výpovědích, soudkyně rozhodla v Reného prospěch a poslala ho domu. Po pár dnech dostal zpět i kauci a my mohli pokračovat v cestě.

Odlehlou oblast okolí jezera Turkana obývají kmeny Turkana

Navštívili jste jih Keni, odkud jste si odvezli spoustu nových zážitků. Kam jste pokračovali potom?

Keňu jsme křižovali, jak se dalo za ty čtyři povolené týdny. Z jihu jsme přes Nairobi, kde proběhl ten skvělý zážitek se soudem, jeli až na bělostné pláže s kokosovými palmami. Odtud napříč od národního parku Tsavo ke Kilimandžáru. Poslední keňskou noc jsme strávili s masivním sloním společníkem vedle parku Amboseli pod majestátní horou Kili.

 

Navštívili jste také pláže? Dokázala byste srovnat pláže v Keni s jinými plážemi ve světě?

Na pobřeží jsme strávili několik dní a hned dvakrát. Samotné pláže jsou krásné, romantické a příjemné. Bílé písky zdobí kokosové palmy a černoši zde nabízejí dary moře, suvenýry, ale i rozkoš paničkám. V porovnání s JAR nebo Egyptem působí zdejší pláže jemněji, poklidněji a jsou zelenější. Podobné najdete i v Tanzanii a Mozambiku. V Mozambiku je ovšem mnohem tropičtější počasí s vysokou vlhkostí. S útesy je to trochu jinak. Při potápění nebo i šnorchlování v Keni je třeba se brouzdat mělkou vodou až několik desítek metrů od břehu dál do moře. Na konci čeká poměrně silný příboj, který šnorchlaře lehce stáhne dál do moře. V tomto ohledu jsou pláže, alespoň ty které jsme osobně navštívili, v JAR nebo Mozambiku příjemnější a zajímavější.

Pobřeží zdobí vory, lodě a plachetnice zvané dhow

Další vaší zastávkou při cestě z Keni, se stala Tanzanie. Jak byste tuto zemi charakterizovala?

Tanzanie je taková sestra Keni, vždyť jsou také sousední země, i když v Africe to zrovna vždy neplatí. Na severní hranici žijí Maasajové jako v Keni, savana, vyprahlá zákoutí a bělostné pláže. Má krásné parky. Například v Serengeti spolu s Masai Mara je možné pozorovat jednu z největších migrací zvěře v Africe. Moc se o ní rozpovídat nemůžu, byl to pro nás spíš jen tranzit.

 

Věděli jste předem, co chcete v Tanzanii navštívit? Co třeba výstup na Kilimandžáro?

V Tanzanii jsme měli jediný plán. Výstup na Kilimandžáro a relax na pláži. I tady jsme chtěli objet parky, ale to už především kvůli kriticky nízkému stavu financí na účtu nebylo možné. Na cestu jsme plánovali celkem šest měsíců a na tuto dobu jsme i s malou rezervou měli finance připravené. Jenomže šest měsíců uplynulo, peníze z účtu zmizely a my dojeli jen do Keni. S Kilimandžárem to bylo obdobné. Při plánování trasy byla cena 1 000 USD na osobu, ale než jsme dojeli na místo, zvedla se o 100 %. Navíc bylo na takový výstup velice špatné počasí. Ještě nesmím zapomenout zmínit rybí trh v Dar es Salamu, tam jsme také měli v plánu jet.

Tanzanie tentokrát nepřála. Nadělila pořádný déšť

V Africe se prolíná tradiční a vyspělý svět

Čím jste si výstup na Kilimandžáro vynahradili?

Výstup na Kilimandžáro jsme si chtěli tak trochu vynahradit výletem na Zanzibar, který nakonec také nedopadl dobře. Do Tanzanie jsme si vzali jen transitní víza, i tak jsme je měli na 28 dní, to bylo na Tanzanii víc než dost. V Dar es Salamu jsme si vyřizovali víza do Zambie a Malawi, a pro zkrácení chvíle čekání, jsme na víkend chtěli jet na Zanzibar. Za 80 USD jsme odpoledne odjeli na ostrov, jenže jsme ještě nevěděli, že i tam mají emigrační. Zarputilý úředník nás nepustil dál. Nočním katamaranem jsme jeli zase zpět na pevninu. Noční jízda pro mě byla nezapomenutelným zážitkem. Posadili nás do VIP prostoru na přídi lodi, jenže na přídi to házelo tak, že jsem si z chodby musela vzít velký barel na smetí, abych si měla kam ulevit. A to je u mě velmi nezvyklé po jízdě zvracet.

V Keni překvapil Andreu a Reného déšť.Nejhorší byl dole u hranic s Tanzanií

Pokud byste měla srovnat návštěvu Tanzanie s jinými zeměmi v Africe, jak by takové srovnání vypadalo?

Tanzanie nám nebyla souzená. Měli jsme problémy, nezáživné zkušenosti, pršelo a ještě nás okradli o peníze. Tahle návštěva se nepovedla, tak se o této zemi ani moc nezmiňujeme, neboť ty pocity jsou ovlivněné právě těmi špatnými a nezáživnými zkušenostmi. O Tanzanii bychom se měli pobavit, až se odtamtud vrátíme podruhé, třeba ta zkušenost bude jiná a lepší.

V řece Mara si Andrea a René nachytali zásoby. Masajové by jejich úlovkem pohrdli

Doporučila byste v závěru návštěvu Keni a Tanzanie?

Určitě, jako každou africkou zemi. Jak jsem již zmínila, Keňa se mi svou rozmanitostí moc líbila. Navíc miluji tradiční trhy a to co k Africe patří. A Keňa je naprostým rájem pro shopaholiky! Na krajnici se dá koupit soška nebo socha, láhev medu, ananasy, ošatky a jiné domácí potřeby, dokonce na hlavní u Nairobi si milovník nábytku z masivního dřeva nebo ratanu může zařídit celý byt. A o trzích ani nemluvím. Ráj! Nehledě na to, že na spousta místech ani nemusíte vystrčit nohu z auta a máte zeleninu a ovoce naservírované až pod nos. Zajímavé kmeny představí jejich tradiční kulturu, když člověku nevadí předražené vstupné, užije si nádherný den na safari nebo se zchladí výstupem k nebesům po jedné ze dvou nejznámějších hor. Prostě pro Keňu palec nahoru, i přes ten zážitek s policií (vždyť i to k cestování patří). Pro Tanzanii se zatím zdržuji hlasování. Jen je ale jako všude, třeba dát si pozor na bezpečnost.

 

Autor: Linda Kalašová

Autor fotografií:Andrea Kaucká a René Bauer, www.divokaafrika.cz

Článek byl vydán: duben 2014