Co vás přimělo udělat zastávku v Zambii? Tato země není zrovna turisticky bohatá. Nebo se pletu?

Zambie sice není vyhledávanou destinací, spíše bych řekla, že ji lidé tak nějak ignorují, ale i přesto má co nabídnout. Jsou zde hezké parky a zajímavosti, jen v poměru k velikosti země je to pouze zlomek. Na náš itinerář se zařadit musela, protože z Tanzanie do Namibie žádná jiná cesta nevede. Když už v nějaké zemi jsme, tak si najdeme místo nebo zajímavost, kde se zdržet. Kromě Libye, která byla drahá na průjezd, jsme všude strávili téměř měsíc. Nebylo to jinak ani tady. Dost dobře nerozumím těm, kteří se vypraví na takto finančně náročnou cestu, jakou jsme podnikli my, a některé nebo spíše většinu zemí jen prolétnou. Když je celková návštěva v zemi 5 až 6 dní a jen transit je více než 1 500 km, nevím, jak dalece je takový návštěvník schopen se seznámit, natož poznat kulturu, domorodce a krajinu. Na cestování jsou názory různé, ale za sebe mohu říct, že když už se někam vydám, tak chci mít dostatek času danou destinaci poznat, vidět a mimo to i pochopit. Pak teprve můžu říct, že tu či onu část Afriky jsem skutečně poznala. Nicméně Afrika se mění bleskovým tempem, takže pokud na jedno místo přijedeme třikrát, pokaždé vypadá jinak.

Afrika nabízí mnoho krásných romantických míst ke kempování

Když jsem pročítala váš web o Africe, narazila jsem tam na informaci, že v Zambii je jedna veleznámá zajímavost. Ostatně tento přívlastek jste sama použila. O co se jedná?

Nejspíš myslíte jeden ze zajímavých útulků, kterých v Africe najdete více. U nás jsou útulky převážně pro psy, případně kočky. Tady je to jiné. Na černém kontinentu se starají převážně o raněná, osiřelá a špatně chovaná divoká, pro nás exotická zvířata. V Zambii je tento útulek zaměřen na šimpanze. V roce 1983 se britský pár nevědomky upsal náročné, ale prospěšné činnosti, když na své farmě přijal poraněné šimpanzí mládě. To uzdravili a odchovali a tím se rozjel velký projekt. Jako v Africe vše, i tato zpráva se roznesla všude a rychle, a britský pár Sheila a David se najednou ocitli mezi spoustou šimpanzů – raněných, osiřelých či zabavených pytlákům nebo špatným majitelům. Dnes se jedná o největší šimpanzí azyl na světě – Chimfunshi Wildlife Orphanage na severu země u konžských hranic.

Zambie: Dominik byl nejmladší a taky nejdrzejší šimpanz

Zambie: útulek Chimfunshi a dvanáctiletá Cindy

Pokud by se do Zambie některý z našich čtenářů vypravil, najde tento útulek snadno? Kolik doporučujete na útulek minimálně přispět, aby to mělo cenu a zároveň člověk darovanou částkou neurazil?

Útulek není problém najít. Není tak daleko od města Chingola, ale mám obavy, že vzhledem ke vzdálenosti, místu a nedostatečné dopravní síti, bude mít návštěvník problém se do těchto končin dostat. Jediným možným způsobem je vlastní nebo pronajatý vůz a nejlépe 4x4. V období dešťů osobní auto cestu nezvládne. Nejlepším způsobem jak je možné tento (a nejen tento) útulek podpořit a také třeba, jestli to tak můžu říct, něco málo z toho mít, alespoň v podobě zkušeností a poznatků, je dobrovolná práce přímo na místě. Pokud není tolik času, tak procházka s několika nezbedníky je super pro vás, pro ty uličníky a pro útulek. Ale i z domova se dá pomáhat – adopcí. Dnes spousta lidí posílá peníze různým organizacím a projektům na podporu dětí a chudých lidí, ke kterým se tato podpora ani nedostane, a kteří si mnohdy mohou pomoci sami. Ale na zvířata a přírodu se zapomíná, a přitom to vše k životu potřebujeme. Navíc zvěř se proti nejhoršímu predátoru, kterým je člověk, se zbraní v ruce ubránit nemůže. Na stránkách útulku Chimfunshi Wildlife Orphanage najdete více užitečných informací, včetně mazlíků, kteří by byli rádi adoptováni.

Zambie: cesta do útulku je v období dešťů vhodná spíše pro auta s pohonem 4x4

 Přesuňme se společně do další země, která následovala. Ze Zambie jste se vydali do Zimbabwe. Opravdu jste dobrovolně chtěli tuto zemi navštívit?

Ano, další zemí byla právě Zimbabwe. Když jsme cestu plánovali, věděli jsme již při přípravách, že tuto zemi navštívíme. Zakázané ovoce nejvíc chutná a při tom, co vyvedla média s pověstí Zimbabwe, stejně jako s pověstí Súdánu, se o zakázaném ovoci opravdu mluvit dá. A právě po zkušenosti ze Súdánu jsme věděli, že to bude trochu jinak, než píší právě média. V době, když jsme vyjížděli na cestu (říjen 2008), Zim – jak se jí zkráceně říká – padla na samé dno. Obchody byly prázdné, na benzínových pumpách nebyla nafta, farmářům kradli (a stále kradou) farmy, lidé neměli práci, mnoho jich nemělo co jíst, postihly je nemoci a celou zemi bída. Pro chleba, když byl, se chodilo s igelitkou trilionových bankovek. Jeden den se dvěma, druhý den už se třemi. Tak obrovská inflace zemi postihla.

Namibie: cesta kolem řeky Kunene je krásná a dobrodružná. Ovšem pro rozvodněné řeky a brody mnohdy neuskutečnitelná

Lidé umírající na choleru? Nic takového

Měli jsme v plánu pořídit si multivstupní víza a vždy si pro zásoby zajet do okolních států. V Lusace jsme ale potkali, dnes už kamaráda Colina, bývalého farmáře, který o farmu přišel v roce 2001. Celou momentální situaci země uvedl na pravou míru a nakopl náš chtíč poznání. To bylo v květnu 2009. Obchody se naplnily a čerpací stanice měly zase pohonné hmoty. Ale vše dostupné se dalo hradit pouze americkými dolary. Zimbabwská měna zkrachovala. Nakonec se Zimbabwe koncem roku odrazila ode dna. My jsme do země přijeli, až když bylo vše v relativním normálu. Tím relativním myslím tu situaci, která Zim provázela několik posledních měsíců ba i let. Neviděli jsme na krajnicích umírat lidi na choleru, neviděli jsme jiné zrůdnosti, čím novináři krmili čtenáře. To samozřejmě neznamená, že se nic takového nedělo. Určitě dělo, minimálně měli pekelné dny farmáři a jejich zaměstnanci, jejichž farma se líbila nějakému soudci nebo bráchovi prezidenta. Myslím, že ale ta doba, kdy obchody byly opravdu prázdné, regály a stojany na čerpacích stanicích zarůstaly pavučinami, musela být opravdu náročná a myslím, že kromě šrámů na duši, Zimbabwany na druhou stranu také posílila.

Krajina Namibie je fantastická! Rájem pro fotografy

Myslíte si, že má tato země šanci postavit se na nohy? Změnit současnou situaci?

V Zimbabwe jsme byli již třikrát a nyní právě opět odjíždíme k další návštěvě. Od první návštěvy se mnoho změnilo. Každému návštěvníkovi, který v zemi stráví nějaký čas a povídá si s místními lidmi, je jasné, kdo je viníkem, že Zim nemá ani svou vlastní měnu, i přesto, že její velmi úrodná půda ukrývá největší nebo jedny z největších nalezišť diamantů, dále pak zlato a mnoho dalšího. Ještě v devadesátých letech byla tato země na špici, říkalo se jí breadbasket of Africa. Zásobovala okolní země, některé plodiny sklízela až čtyřikrát do roka, pak se cosi zlomilo.

 

Prezident Mugabe a strana ZANU-PF

Prezident Mugabe spolu s jeho stranou ZANU-PF převrátili vše na ruby. Začali likvidovat zemi. Až brutálním způsobem zabavovali farmy a vyháněli bělošskou část obyvatel země. Farmy zabavovali za účelem vrácení pozemků původnímu obyvatelstvu. Jenže, kdo je původní obyvatel jižní Afriky? Kdo je oprávněn si nárokovat tuto část nejsou kmeny Bantu, kam spadá i nynější černá část obyvatel Zim, jsou to Sanové jako původní a právoplatní starousedlíci. Jenže dnes si Afrika vše vykládá po svém, vydatně přikrmována evropskými spasiteli světa nosící vinu kolonialismu na svých bedrech. Kvůli Mugabeho politice a aktivitám jsou na Zimbabwe uvaleny sankce. S takovou situací se země již setkala dříve, když se chtěla osamostatnit a vymanit ze spárů Anglie. Obyvatelé jsou zvyklí si tak nějak vystačit a pomoci sami, a již tenkrát země byla soběstačná.

 

Pokrok kupředu je viditelný

Nicméně za těch pět let co zemi navštěvujeme, je vidět nějaký pokrok kupředu. Alespoň do té doby, než vláda přijde s nějakou další hloupou ideou. Jako například v roce 2012, kdy bylo rozhodnuto, že 51 % každé firmy ve vlastnictví bělocha, musí patřit černochovi. Pro mě je absolutně nepochopitelné, jak někoho vůbec mohou takové věci napadnout. Při naší poslední návštěvě v roce 2012 jsme pomáhali vyklízet malou farmu. Nepochopitelné, nesrozumitelné! Po celou dobu, co jsme balili věci, jsem přemýšlela, jak někdo může jen tak přijít a říct „To je moje. Máte pár dní na odchod“. Odchod z něčeho, co stálo léta dřiny a peněz. Opouštět něco, co si člověk sám vybudoval a spolu se stovkami pracovníků na tom nechal spoustu potu a mozolů, a nesmět si vzít nic. V posledních letech mají majitelé farem alespoň několik dní čas na opuštění jejich farmy, dříve to tak nebylo. Dříve měli jen pár hodin ba dokonce minut na odchod z něčeho, co desetiletí budovaly celé generace.

Namibie, Namib Naukluft: vysoké oranžové duny rozbíjí bělostné vyschlé solné pánve

Namibie: země kontrastů

Dá se podle vás tato situace změnit? Dokázala by se země postavit na nohy?

Jestli se dá situace změnit a zda se země může postavit na nohy? Já myslím, že co se lidí týče, tak by nebyl nejmenší problém. Oni jsou zvyklí se o sebe starat. Jejich heslem je „We make a plan“ a nezůstává jen u toho hesla, oni se opravdu snaží. Můžeme porovnat rok 2009, 2010 a 2012 a rok od roka, návštěva od návštěvy se situace zlepšovala. Místní trhy jsou zase plné, domorodci aktivnější a běloši si nacházejí jiné možnosti k zajištění živobytí. Stále ale je tam život velice náročný. Neexistuje žádný sociální a zdravotní systém, lidé musí pracovat do skonání těla, neboť vše co by je zajistilo na stáří v minutě ztratili a to nemluvím jen o běloších, ale i o černošské části obyvatelstva. Farmáři totiž zajistili zázemí celým rodinám svých zaměstnanců, včetně zdravotní péče, i „důchodu“. Lidé by se zpátky nahoru dostali a rádi by i proto něco udělali. Mladá generace, tedy spíše školáci mají, jak se říká „vymyté mozky“ a bělochy vidí jako zrůdy, které jim dělají ze života peklo. Takový postoj mě dost mrzí. Neříkám, že všichni běloši se chovají k černošskému obyvatelstvu dobře, ale také se musí uznat, že kdyby nebylo bělochů, Afrika by byla stále tam, kde je mnoho jejích států. V případě Zimbabwe, dokonce i JAR je znatelné, kam bílá část obyvatel zemi dostala. Dobrá infrastruktura, cestovní ruch, ekonomika státu atd. Stačí se jen podívat, kde jsou ty země, které získaly svou nezávislost a vytlačily bílé obyvatele před několika desítkami let, např. Mozambik, nyní i Zim, nebo Etiopie, která nikdy nebyla kolonií.

Namibie: slečna kmene Himba před její chatrčí

Co je největší překážkou na cestě za lepší budoucností?

Největší překážkou na cestě za lepší budoucností je prezident, dnes spíš ZANU-PF a ostatní paraziti. Netroufnu si říct, čím to může být, ale nějak se černým politikům a vládním představitelům nevede ukázat světu, jak soběstační a skvělí jsou. Jak jim opravdu záleží na blahu svého černého lidu. Neustále se schovávají za údajné křivdy, které na černošském obyvatelstvu napáchali běloši a za těch x desítek let, co jsou nezávislými státy, většinou přivedli jejich ekonomiku na dno a své obyvatele na dno bídy. Tak to vypadá i tady v Zim. Vláda si hrabe pro sebe, Mugabe za své devadesátiny utratil více než milion dolarů a v jeho okolí lidé jí jen sadzu (pozn. autorky: Sadza je vařená kukuřičná mouka, která je základní potravinou v Zimbabwe a dalších částech jižní a východní Afriky.). Ráno, když na terase jím svou snídani, ze všech koutů se ozývá dunění. Jsou to zvuky mašin drtících kameny při dolování diamantů nebo zlata. Tenhle zvuk zní depresivně, a to jen proto, že každý ví, že ani dolar z vytěženého bohatství nejde a nikdy nepřijde do státní pokladny. Že nikdy nedá svému obyvatelstvu lepší budoucnost.

Namibie: zkamenělé duny v pozadí

V Zimbabwe je hned několik národních parků. Které z nich jste navštívili?

Hned u hraničního přechodu je jeden divoký a krásný národní park Mana Pools. Název je odvozen od čtyř velkých jezer na území parku, které jsou „přežitkem“ více než tisíc let staré práce vodního živlu Zambezi, jež územím protékala, než později změnila směr. Mana znamená v místní řeči Shona „čtyři“. Jedná se o 2 196 km2 rozlehlé území příkrých břehů, bažin, plání, písčin, jezírek a ostrůvků lemovaných mahagony, divokými fíkovníky, ebeny a baobaby, které je jedním z nejméně vyvinutých parků v jižní Africe. Park je domovem mnoha druhů zvěře, jednak díky malé návštěvnosti, divoké přírodě, ale i díky řece Zambezi, která je v období sucha nejlepším a jediným zdrojem vody pro veškerou zvěř. Obrovská populace hrochů, slonů a další zvěře včetně 350 druhů ptactva zaručuje nezapomenutelné safari.

V Zimbabwe fungovala síť jednopruhových silnic. Plně vystačil a vyhovoval

Národní park Matopos

Národní park Matopos leží na jih od Bulawaya, druhého největšího města země v pohoří Matopos. Celé pohoří zabírá zhruba 3 100 km2, ale pouze 424 km2 je označeno jako národní park již od roku 1926, vlastně je to nejstarší park v Zimbabwe. Granitové kopje (pozn. autorky: útvar žuly) se vlivem počasí přeměnily do fantastických tvarů balancujících kamenů. Symbolem je Matka a dítě. Při zapojení fantazie se dá najít cokoliv, třeba i velbloud. Tyto kopje ukrývají nespočet převisů a jeskyň, kde před více než 2 až 6 tisíci lety Sánové, neboli Křováci, pobývali a jejich šamani prováděli tradiční rituály. V tomto parku je díky krajině největší koncentrace jeskynních maleb. To je jedna část parku, nechybí tu ani safari. Tvrdí se, že je zde největší koncentrace nosorožců a levhartů. Nevím, jak dalece je to pravda, my jsme měli štěstí jen na jednoho vzácného nosorožce dvourohého několik malých antilop a žiraf. Je pravda, že za vysokou sloní trávou, jinak nazývanou andrenalinovou, moc vidět není. Je tedy možné, že populace zvěře je mnohem vyšší.

 

Národní park Nyanga

Národní park Nyanga leží na severu horského pásmu Eastern Highlands, které odděluje relativně příjemné klima Zimbabwe a tropické, extrémně vlhké horko Mozambiku. Krajina zdaleka nepřipomíná Afriku, spíše severské země Evropy. Většina parku leží v nadmořské výšce 1 800 až 2 500 m. Zelené kopce šplhají až do výše 2 592 m n. mořem Nyangani, což je nejvyšší hora země. Rozlehlý park zabírá zhruba 314 km2 a svými kopci, vodopády, permanentně plnými řekami, drobnou faunou a naprosto odlišnou flórou je ideální k trekům a relaxaci v jinak horké a suché Africe. Díky nadmořské výšce je celý rok ideální. Počasí je chladnější a vzduch čerstvý. Zvěře tu není tolik, ale i přesto je možné spatřit antilopy, vodušky, impaly, pakoně a mnoho druhů ptactva. Tvrdí se, že je docela možné potkat i lva, buvola nebo hyenu.

 

Národní park Hwange

Národní park Hwange je největším parkem Zimbabwe, pojmenovaný po místním náčelníkovi Nhanzwa, Hwange Rosumbani. Leží na západě kousek od Viktoriiných vodopádů. Na území o rozloze 14 650 km2 neohrazeného území stále ještě žije 108 druhů savců, z toho 19 největších býložravců a 8 masožravců, více než 400 druhů ptactva. Je domovem jednoho z největších sloních stád. Rozlehlé pláně v blízkosti vodního zdroje se mísí s kalaharským pískem porostlým stromy mopane a týkem. Díky poloze a klimatickým podmínkám parku je zvěř závislá na uměle vytvořených vodních zdrojích.

Zimbabwe: domorodci jsou zruční a k výrobě jim postačí i primitivní nářadí

Byli jste také u Viktoriiných vodopádů? Jaký na vás udělaly dojem?

Viktoriiny vodopády by neměl vynechat nikdo, kdo navštíví Zimbabwe nebo Zambii. Z obou stran jsou krásné, okouzlující a také z obou stran jiné. Největší vodopády světa získaly název po královně Viktorii, ovšem v originále Mosi oa Tunya, z jazyka původních obyvatel Tokaleya se trefně nazývají Dým, který hřmí. A i když se to čtenáři může zdát divné, tak název přesně vystihuje, co se na řece Zambezi odehrává. Když je řeka plná vody, dým a dunivý zvuk je slyšet a vidět na několik desítek kilometrů. Neuvěřitelná masa vody padá hluboko do rokle, odkud se peřejemi prodírá daleko do klidných vod přehrady Kariba. Škoda, že právě tady začínají, ale bohužel i končí kroky téměř každého návštěvníka bývalé Rhodesie. My jsme přes Viktoriiny vodopády také vyjížděli ze Zimbabwe. Ze zimbabwské strany jsou vodopády vidět zepředu, v době naší návštěvy (květen), byla Zambezi plná vody a ta obrovská masa vody se řítila do rokle až 108 m hluboké. Nejkrásnější jsou v době východu slunce. Když stojíte naproti zlomu, přes který se Zambezi láme a padá dolů, nad obzorem z tajemného šera se vyhoupne horké africké slunce a pomalu stoupá nahoru nad hlavu miliard lidí – nepopsatelný a myslím, ani nevyfotitelný zážitek a pocit. V Africe, na celé naší cestě, jsme takových pocitů a zážitků měli nespočet. Při některých člověku naskakuje husí kůže (nemyslím ze strachu), či dokonce jdou slzy do očí. Do fotoaparátu se v žádném případě nedá plně zachytit pravá atmosféra místa či aktivity.

Zimbabwe: impozantní Viktoriiny vodopády, Ďáblův katarakt

Jak dlouho jste v Zimbabwe pobývali? Kam jste pokračovali potom?

Na první cestě to byl pouze měsíc. Věděli jsme, že se tam ještě vrátíme. Po Zim jsme chtěli jet do Botswany, což je pochopitelné, když je to sousední země. Jenže v roce 2008 pro občany ČR stále ještě platila vízová povinnost. A pracovník ambasády v Lusace se cítil moc důležitě a celou žádost se snažil znepříjemnit. V Zim na ambasádě to zase trvalo moc dlouho. Pro tentokrát jsme to vzdali a s transitním vízem přes Zambii jsme vjeli do Namibie Capriviho pruhem.

The Quiver Tree Forest (Kokerboom Woud in Afrikaans): krajina Afriky je různorodá

 

Přišla vám Namibie ve srovnání se Zimbabwe či Zambii přívětivější? Dokázala byste najít rozdíly mezi jednotlivými zeměmi z hlediska jejich obyvatel?

Namibie je jiná, úplně jiná než Zim i Zambie. Přívětivější rozhodně v tom, že je v podstatě prázdná. Při její rozloze má pouze okolo dvou milionů obyvatel a to je potom znát i na chování obyvatel. Je to nádhera, tedy ne, když se vám někde něco stane třeba s autem. Co se týče obyvatel, myslím, že jsou v pohodě v každé zemi. Zimbabwané jsou zdrženlivější a to především díky politické situaci a neustálému omílání jak jsou běloši špatní a krutí kolonizátoři. Na Zim je uvalené mediální embargo, novináři nejsou vítáni, takže když se jako běloch někde objevíte s foťákem v ruce, vždycky si vás odchytne někdo, kdo vás bude vyzpovídat, co tu děláte a proč. Jakmile pochopí, že nejste žádný špión nebo „něco zlého“, lidé vychladnou a jsou k vám nakloněni. Oni sami jsou ze systému a vlády vystrašení, bojí se cokoliv říct a kvůli tomu, že do Zim, samozřejmě především kvůli mediím, turisté nejezdí, náhodný běloch je podivnost. S lidmi jsme měli dobré zkušenosti a stejně jako v Chartúmu, jsme neměli pocit ohrožení. Zambie má také při své rozloze málo obyvatel. Tak jako Zimbabwe dnes, Zambie nemá moc návštěvníků. Nejsou na turisty zvyklí a tudíž ani drzí. Jsou milí, neotravují a mají úsměv na tváři. Ale nesmím zapomenout zmínit se o zkorumpovaných policistech. To je ovšem o Zambii dost známé, především vůči bělochům.

Zimbabwe: místní život, nákup až pod nos

V Namibii (a nejen tam) žije spousta divoké zvěře. Nocovali jste opět ve stanu na střeše vozu? Nebáli jste se?

Za těch sedm měsíců, co jsme křižovali Afriku, už jsme měli za sebou tolik kempování nadivoko, že nás pár zvířat okolo již nezaskočilo. I když, slyšet řvát lva v blízkosti nebo být obklíčeni slony zrovna příjemný pocit není. Každý asi ví, co takový slon samotář, když se naštve, dokáže s autem udělat. Ve stanu na střeše auta se přeci jen cítíme o dost bezpečněji než na zemi, kde člověka může překvapit nežádoucí host jednodušeji než na autě. V Namibii jsme si dovolili téměř všude, kromě Windhoeku, kempovat v buši. Namibie přímo přetéká možnostmi úžasných i romantických kempů ve volné přírodě. Absolutním rájem je Kaokoland a celý severozápad směr Pobřeží koster. Tam se pro nás čas vždycky zastavil, když jsme narazili na krásné zákoutí. V Zambii to bylo obdobné, z místních lidí jsme neměli pocit, že bychom se měli něčeho obávat. Jednou to byl roh parku, kde jsme byli obklíčeni slony, podruhé to byla krásná rozlehlá pláň posetá akáciemi. Nebo i příjemný kemp na okraji Lusaky, kde se kolem vás nerušeně producírují zebry, a při sběru dřeva vás může překvapit stádo buvolů. V Zimbabwe, i přesto, že jsme místní malinko poznali, jsme si raději vždy našli nějaký kemp, nebo když už nebyla jiná možnost, se tiše ukryli daleko od cesty. Přeci jen jsme byli ovlivněni informacemi z Evropy. S kempy je to v Zim špatné. Cestovní ruch se zastavil, spousta bělochů se vystěhovala a síť lodžií a kempů chátrá. Pokud nějaký kemp není rozpadlý a funguje, je ve špatném stavu.

Zimbabwe: přehrada Kariba postavená v padesátých letech na řece Zambezi je domovem mnoha krokodýlů a hrochů

Zimbabwe: romantický západ slunce na břehu řeky Zambezi v Mana Pools

Ochutnali jste ve všech třech zemích místní pochoutky?

Alespoň částečně, jak se dalo. Je jasné, že když jedu navštívit nějakou zemi, že si s sebou nebudu tahat masivní zásoby evropského jídla, ale budu spíš využívat místní trhy, obchody a kuchyni. Nejen, že tím pomůžu domorodcům, ale i nakouknu pod poklici zvyklostí a chutí národa nebo kmene.

 

Místní pochoutky v Zambii

V Zambii jsme se hluboko k místním nedostali, takže jsme ochutnali jen to, co jsme potkali podél silnice. Pochoutkou Zambie byla Flitas – smažená nasládlá kobliha bez náplně a sušené červy mopane.

 

Místní pochoutky v Zimbabwe

V Zimbabwe, jako po celé Africe, je základní potravinou Mealie meal – kukuřičná mouka. Ta se používá i k výrobě Sadzy – husté kukuřičné kaše, která se jí především k večeři. K tomu domorodci mají listovou zeleninu podobnou špenátu, ale i maso. Nebo tradiční boerewurst. Tady jsme také ochutnali, kromě tradiční stravy černých obyvatel, specialitky, kterými jsou maso z krokodýla – to chutná jako kuřecí ryba, pštrosí maso a maso ze žirafy. René navíc nemohl vynechat místní pivo. Chibuku má zvláštní nezdravou barvu, šedivo-hnědo-narůžovělou. Vyrábí se kvašením kukuřice. Toto pivo je hodně podobné sudánské Marise, a s největší pravděpodobností i dalším domorodým pivům v jiných zemích.

 

Místní pochoutky v Namibii

V Namibii to byl masový ráj. Biltong, jak nazývají sušené hovězí nebo divoké maso, se dal koupit v každé masně. A kromě výborného biltongu z hovězího nebo antilopího masa, jsou masny a supermarkety zásobeny i divočinou. Prase bradavičnaté, Impala, pakůň, pštros, dokonce i zebra. Steak z pakoně nebo antilopy skákavé jsou opravdu lahůdkové. Neodpustili jsme si ani kozí maso z místního grilu spolu s fetkekem a dobré namibijské pivo v jedné hospůdce ve městě Opuwo, obklopení šokovanými Himby.

Zimbabwe, pohoří Matopos: typická krajina pro většinu země, žulové formace

Budeme-li se opět bavit pouze o Namibii, co vše jste v této zemi navštívili, viděli a zažili?

Namibie je krásná. Každý kout nabízí nějakou zajímavost. Navštívili jsme rozlehlý národní park Etosha. Etosha znamená „místo suché vody“. Tato 5 000 km2 rozlehlá pánev je po většinu roku vyschlá, pouze v období vydatných dešťů se plní vodou a dodává svému polopouštnímu a savanovitému okolí život. I přes drsné podmínky zde žije dostatek zvěře a tím park nabízí skvělé safari. Nejlepší období pro pozorování zvěře je září, ale už v červnu a červenci se zvěř stahuje k napajedlům, a tak jsou uměle vytvořená napajedla rájem pro milovníky zvířat. Dále naše kroky vedly do Kaokolandu, kam jsme se dostali náročnou, ale krásnou cestou podél řeky Kunene. Někdy jsme se museli škrábat přes kamenitou cestu do kopce, jindy jsme se brodili hlubokou vodu nebo se houpali v písku. Z buše na nás vyskakovaly děti kmene Himba. U vodopádů Epupa jsme navštívili malou vesnici lidí kmene Himba.

Zimbabwe: opuštěné a zdevastované farmy už jen připomínají tzv. ošatku Afriky

Pobřeží koster

Od Epupy jsme velkým okruhem po krajině Kaokolandu sjeli do Sesfontein a pokračovali na Pobřeží koster. Dnes už je průjezd po pobřeží zdarma. Je to ale abnormálně nehostinné místo, kromě toulavých divokých psů, šakalů a hyen člověk nepotká ani živáčka. O pitné vodě, případně stínu k odpočinku se mluvit vůbec nedá. Není divu, že případným trosečníkům, ať již měli štěstí při tonutí lodi a přežili, pobřeží stejně přineslo smrt. Od Pobřeží koster přes typické německé město Swakopmund jsme vyrazili do parku Namib Naukluft, který určitě každý zná, díky nezapomenutelným fotografiím masivních dun oranžového písku a bělostným solným pánvím. I tato oblast ale jednou za rok zezelená. V období dešťů poušť ožívá. Od divokých koní jsme pak přejeli zemi do jihovýchodního cípu, kudy jsme přejížděli do JAR.

 

Který z navštívených národních parků byste zařadila v pomyslném žebříčku na přední příčku?

Abych pravdu řekla, nevím, který by měl tu prioritu. Každý je jiný, zajímavý a v každém je co vidět. Mana Pools pro svou divokost a minimální návštěvnost. Etosha pro nádhernou krajinu, líbí se mi rozlehlé pánve a zlatavé pláně. Pozorovat zvěř v období sucha je jednoduché, zvěř se stahuje k napajedlům převážně kolem solné pánve. A Hwange má krásnou scenérii.

Zimbabwská cesta a zarostlá krajina

Pokud byste měla čtenářům doporučit pouze jednu z těchto tří zemí, která by to byla?

Záleží na tom, co se komu líbí. Každá země je naprosto jiná. Zimbabwe nabízí úplně jiné možnosti a krajinu než třeba Namibie. U Zambie bych řekla, že je to země ke krátké návštěvě. Zimbabwe a Namibie vezme času rozhodně více. Namibie pro svou nízkou populaci a nádhernou krajinu, volně pobíhající zvěř a stále ještě tradičně oblečené a žijící kmeny je velice zajímavá a přitažlivá. Perfektní destinace pro ty, kteří milují offroad a tzv. bushcamp. V Zimbabwe se člověk lehce zapomene mezi kamennými galeriemi a krásnými divokými národními parky. Jen pozor na válečné veterány a ukradené farmy. Toulat ba dokonce fotit si jejich ruiny se nemusí vyplatit.

 

Autor: Linda Kalašová

Autor fotografií: Andrea Kaucká a René Bauer, www.divokaafrika.cz

Článek byl vydán: květen 2014