Saša je autorkou knih Indonésie, batoh a já, S batohem Střední Amerikou a Tváře v prachu Etiopie. Jejím krédem je, že cestovat může každý, nezávisle na věku, fyzické zdatnosti či finančních možnostech. S nadšením a velkým zaujetím pořádá cestovatelské přednášky po celé ČR a každoročně se aktivně účastní na programu cestovatelských festivalů v Praze i jinde.

Západní Papua: Asmatští bubeníci

Jelikož nás spolu čeká několik velice zajímavých rozhovorů, ráda bych vás čtenářům Czechtimes představila. Povězte nám o sobě něco, co v úvodu nebylo?

Odjakživa jsem byla trochu exot. Možná, že každý člověk má už v okamžiku zrození v sobě uložené nějaké základní informace. To, k čemu je vlastně predestinovaný, předurčený, a pokud tomu naslouchá, má už ke své cestě životem docela dobře našlápnuto. Nemůžu sice posloužit historkou o batoleti, které už v plenkách třímalo v ruce místo chrastítka buzolu, ale faktem je, že od chvíle, kdy jsem zvládla abecedu, četla jsem už jenom dobrodružnou literaturu jako jsou Ransomky,Verneovky, Cooperovky. Pohádky o princeznách mě nebraly nikdy, mnohem radši jsem si hrála na indiánku. V sedmnácti jsem začala trampovat a to vlastně nasměrovalo i můj pozdější cestovatelský život. Tehdy bylo pro normálního člověka skoro nemyslitelné dostat se za železnou oponu, a tak jsme jezdili do lesa a naše kempy se jmenovaly Neskenon, Hiawatha, El Paso. Hráli jsme na kytary, zpívali písně lovců. Po Sametové revoluci se nám otevřel ten opravdový, velký svět  a my jsme se mohli vydat do míst, o kterých jsme předtím jenom snili a nevěřili. Ten trampský přístup nás ale neopustil – naopak! Vždycky říkám, že mezi balením na třídenní vandr po Brdech a expedici, třeba na Západní Papuu, není v podstatě žádný rozdíl, snad jen tu moskytiéru bych si na Padrťské rybníky nebrala. S mým parťákem Vaškem už šestnáct let jezdíme nalehko, minimalizujeme.

 

V prvním rozhovoru se společně podíváme do indonéské provincie Západní Papui. Leží na ostrově Nová Guinea a je součástí Indonéského souostroví. Indonésie je obecně mezi cestovateli oblíbená. Čím to je? Proč je například Papua pro cestovatele tak přitažlivá?

Indonéská republika je archipelag, tj. souostroví přibližně 17 000 ostrovů a ostrůvků a každý z nich je jiný. Má jinou flóru a faunu, žije na ní jiné, často i hodně odlišné etnikum. Nabízí nádhernou přírodu, zajímavá, často endemická zvířata, kulturní dědictví a architekturu. Je prostě ohromně pestrá, a kdybychom tam jezdili každý rok, až do smrti bychom nacházeli stále něco nového. Navíc je to lokalita poměrně cenově přístupná, skromný a vynalézavý baťůžkář se tady může pohybovat s minimálními finančními náklady – snad s výjimkou Papui, která je ve všech směrech velmi odlišná. Na druhou stranu právě ona je cestovatelský bonbónek – rychle zanikající svět, který nám už brzy proteče mezi prsty – prostě zmizí.

Západní Papua, údolí Baliem: Muž s čelenkou

Myslíte si, že si Indonésii oblíbí i někdo, kdo je zvyklý na komfort? Má evropské zvyky a požadavky?

S komfortem je to trochu jinak. Samozřejmě především na Bali, ale i některých oblíbených turistických místech se můžete setkat s téměř evropským standardem, a pokud se svěříte do rukou nějaké osvědčené cestovky, nemusíte mít v podstatě žádné obavy. Na druhou stranu je to trochu jako cucat bonbón přes papírek. Skutečnou Indonésii tímhle způsobem rozhodně nepoznáte. Pokud cestujete na vlastní pěst, poznáte také zemi na vlastní kůži, ale to platí vlastně všude na světě. A je to taky to, co nás nejvíc baví. Nejlevnější hotely páté až bůhvíjaké cenové skupiny, kde nocujete třeba s pavoukem velikosti dlaně, potkanem či jinou havětí, přesuny domorodými bečaky (motorová rikša), autobusy (často s kozou nebo párem slepic na klíně) či lodí – to všechno nabízí úzký kontakt s normálním obyvatelstvem.

 

Co by si měl cestovatel zjistit předtím, než se na ostrov vydá? Jsou podle vás volně dostupné informace o zemi dostačující a pravdivé?

Pokud máte na mysli informace cestovních kanceláří, pak jsme pochopitelně ve sféře pohádek. Ráj na zemi zkrátka a dobře neexistuje, a kromě toho pozlátko turistických resortů s večeří na pláži při sklence šampaňského není nic pro nás.

Západní Papua, údolí Baliem: Muž s otepí

Odkud je podle vás nejlepší čerpat informace?

Samozřejmě nejobvyklejšími prameny jsou průvodce řady Lonely Planet, popřípadě Rough Guide, ale ty nejsou – a upřímně řečeno ani nemohou být – aktuální. Než někdo zemi procestuje, svoje poznatky napíše a rukopis projde obvyklou procedurou (korektury, příprava do tisku atd.), uběhne dost času, a pokud navíc nevládnete dostatečně dobře angličtinou, musíte si ještě počkat na český překlad. Rychlejším zdrojem je pochopitelně internet – různé webové stránky, blogy apod., ale i tady hrozí, že individuální pohled autora může být buď neobjektivní, nebo upřímně řečeno nic neříkající. Cestovní deníčky, sdělující přítomnost „taky-cestovatele“ v té které lokalitě s přehledem série alkoholických dýchánků, ať už na pláži pod romantickou palmou, nebo ve stínu buddhistického kláštera vám určitě žádnou využitelnou informaci neposkytnou.

 

Super tip: Pokud najdete smysluplný text, pokuste se autora oslovit a požádat ho o podrobnější informace, případně odpovědi na některé otázky. Často právě takhle vznikne i přátelství, které s konkrétní výpravou neskončí. Většina skutečných cestovatelů se totiž ochotně a rádo podělí o svoje zkušenosti, a dokonce se následně zajímá, jak proběhla ta naše.

Západní Papua: Korowayský stejnokroj

Západní Papua: Korálová zahrada

Zmínila jste se o tom, že na ostrově žijí domorodé kmeny. Dostali jste se s některými z nich do blízkého kontaktu?

Na ostrově Nová Guinea žije hned několik stovek domorodých kmenů, dnes už v různém stupni asimilace. Také tím pádem existuje několik set různých a často velmi odlišných dialektů, takže dva kmeny, které žijí tzv. přes kopec si navzájem vůbec nerozumí. My jsme Západní Papuu navštívili prozatím dvakrát – v roce 2001 horskou oblast v blízkosti Wameny (údolí Baliem, které proslavil svou knihou Přicházím z doby kamenné Hainrich Harrer), kde žije kmen Dani a vloni na podzim nížinnou oblast stromových lidí kmene Koroway. Tady jsme podnikli týdenní trek džunglí po korowayských osadách a to bylo hodně zajímavé i hodně náročné.

 

Dostali jste se až do hlubin pralesa? Je vůbec možné se dostat k těm opravdu nekontaktovaným kmenům?

Nebudu tvrdit, že jsme se dostali opravdu do hlubin pralesa, k těm dosud opravdu nekontaktovaným primitivním kmenům. Snad takové ještě i dneska existují (a přála bych si to), ale upřímně řečeno dost pochybuji. Naše webové stránky se sice jmenují příznačně www.hicsuntleones.info, v překladu Zde jsou lvi, což je latinská věta, označující na starých mapách místa, kam dosud nevkročila noha bílého člověka, ale obávám se, že takových už na zeměkouli mnoho nezbývá. Civilizaci ničím nezastavíš, moderní technologie a dopravní možnosti umožní komukoliv dostat se kamkoliv, a třeba i se vším komfortem a bez větší námahy. Takzvaný japonský (pardon, Japonci) systém, kdy se za velké peníze necháte vynést helikoptérou třeba na Mt. Everest, tam si nafotíte vrcholovku a hurá zpátky do pětihvězdičkového hotelu je sice možný, ale opravdu silný zážitek určitě nepřinese. My vyznáváme známé heslo: „Zážitky nemusí být krásné – hlavně když jsou silné!“ Na naší výpravě jsme s Vaškem spali s domorodci bok po boku v jejich přístřešcích, drželi korowayskou dietu – jedli jsme většinou jen ságo a ságové červy, brodili se den za dnem džunglí. Nikdo na nás sice nemířil otrávenými šípy, o život určitě nešlo (leda bychom dostali malárii), ale i tak to bylo hodně, hodně náročné!

Západní Papua: Domorodé krásky

Co je pro jednotlivé kmeny, se kterými jste se setkali, typické?

To je samozřejmě do značné míry dané prostředím, ve kterém jednotlivé  kmeny žijí. Rozdílná je především strava. V horách se pěstuje maniok i další plodiny, v džungli žádná políčka nejsou, zato tu roste ságová palma, která je základem korowayského jídelníčku. Daniové žijí v osadách s klasickými kruhovými chýšemi, Korowayové si odedávna stavěli obydlí vysoko v korunách stromů. Důvodem byla především ochrana před útokem znepřáteleného kmene. Dnes už se kmenové války nevedou a Korowayové sestoupili ze svých výšin do mnohem nižších pondoků – přístřešků zpravidla jen pár metrů nad zemí. Taky ústrojová kázeň je různá. Zatímco muži kmene Dani nosí na přirození tzv. koteku, což je něco jako přírodní suspenzor z vysušeného plodu lahvovníku, Korowayové si zastrkují penis do šourku a špičku zašpuntují zeleným lupenem, aby do těla nemohl vstoupit zlý duch. Sousední Kombajové si zase na svou mužskou chloubu nasazují zobák zoborožce.

 

Jak vypadaly vaše dny po jejich boku?

Každý den jsme se přesunuli do další domorodé osady, které jsou obvykle od sebe vzdálené zhruba den cesty. To je ale trochu ošidné.V bažinaté oblasti se tak jako tak celý den prodíráte hustou vegetací a šlapete v bahně, ale jakmile zaprší, můžete se brodit den dva až po třísla. Vysoká teplota, skoro 90 % vlhkost, zdolávání bažinatých jezírek po padlých kmenech stromů, které příšerně kloužou – to všechno dělá z několika kilometrové cesty celodenní namáhavou záležitost. Navíc v džungli nejsou žádné vyšlapané stezky. Každá stezka několik dní nepoužívaná okamžitě zaroste vegetací. Bez domorodého průvodce bychom cestu nikdy nenašli. Ten náš byl pravověrný Koroway.

Západní Papua: Obydlí stromových lidí

Jak jste se s domorodci domlouvali?

Náš průvodce kromě vlastního dialektu mluvil trochu indonésky, my česky, anglicky a taky trochu indonésky. Co nešlo vykomunikovat verbálně, ukazovali jsme si, případně kreslili. Já ale tvrdím, že když se lidé dorozumět chtějí, vždycky najdou společnou řeč. Na druhou stranu ani stejný jazyk nezaručuje, že si lidé porozumí, když není ochota. Řekla bych, že tohle bohužel zažíváme i u nás dnes a denně.

 

Napadla mě jedna taková zvláštní myšlenka. Co by se podle vás stalo, kdyby vzal někdo lidi z domorodého kmene do Evropy?

Už ve středověku mořeplavci-objevitelé čas od času dovezli do svých zemí živoucí exponáty, a vždycky se stejným chmurným koncem. Nejde jen o choroby, které jsou pro nás banální, ale oni na ně umírají. Zásadní rozdíl mezi námi a nimi není ani v tom, že my chodíme oblečení a nevečeříme červy, ale v kulturní a historické výbavě. Výchova, tradice, žebříček hodnot. Vždyť i naši emigranti, kteří se úspěšně asimilovali v nové zemi, prožívají často něco jako syndrom vykořenění. My chceme učit lidi primitivních kmenů, jak správně žít, ale sami to, jak se zdá, zrovna moc neumíme. Pomáhat tam, kde o to nikdo nestojí, je podobné jako poskytovat nevyžádané rady. Nejrůznější projekty a programy rozvojové pomoci bývají ve svém důsledku často kontraproduktivní – samozřejmě s výjimkou těch humanitárních a zdravotnických, jako jsou například Lékaři bez hranic.

Západní Papua: Pod hladinou

Západní Papua: Potápění na Raja Ampat

V souvislosti s předešlou odpovědí se nabízí otázka, zda-li k těmto kmenům vůbec jezdit?

Ano, tohle je daleko složitější otázka. Samozřejmě nemluvím o těch návštěvnících, kteří si přijedou nafotit toho nahatého primitiva a před odjezdem ho velkoryse obdarují fotbalovým tričkem a basebalovou kšiltovkou. Ale ať děláte co děláte, už tím, že vkročíte do jejich světa, byť ohleduplně a s respektem, narušujete křehkou rovnováhu jejich života. I když jim nerozdáváme PET lahve a zapalovače, těžko můžeme zabránit tomu, aby viděli naše vybavení a jeho využití. Spacáky, karimatky, čelovky, fotoaparáty a kamery. Oni vidí – a chápou! Představa, že pojmenování primitivní v tomhle případě znamená totéž jako mentálně retardovaný, je hrubý omyl a vlastně ignorance. Na druhou stranu, pokud se nenajde nějaký objevitel, dobrodruh nebo cestovatel, aby zhlédl a zaznamenal to, co možná už za pár let přestane nenávratně existovat, etnikum zmizí z mapy světa beze stopy.

 

Během svého pobytu na ostrově jste ale netrávili celou dobu u domorodých kmenů. Jaká další místa jste ještě navštívili?

Máte pravdu, při plánování každé cesty se snažíme o pestrost. Určitě by bylo směšné navštívit Paříž a důsledně zavírat oči pod Eiffelkou, protože na ní už přece kdekdo byl, ale hledáme i místa málo navštěvovaná, pokud možno nedotčená turistickým průmyslem. Tentokrát jsme po návratu z džungle pro změnu strávili několik dní ve městě Agats, kde právě probíhal každoroční řezbářský kulturní festival a i to bylo hodně zajímavé. Už zahájení bylo grandiózní. Na velké náměstí nastoupily ze čtyř světových stran čtyři skupiny papuánských asmatských tanečníků. Čelenky z peří nebo kožek kuskusa, pomalované obličeje, sukénky z trávy. Muži bubnují na bubny potažené ještěrčí kůží a halekají jako na lesy: „Uaaa, uaaa! N´Dormom!“ Úžasné lidské typy a tím i pastva pro naše objektivy. Především nás ale zaujali zdejší řezbáři, kteří jsou proslulí svým uměním nejen na území ostrova, ale i po celé Indonésii. Vidět v reálu jejich zručnost a uměleckou invenci rozhodně stojí zato. Vrcholem festivalu je aukce nejlepších děl a ceny se šplhají v přepočtu až do 30 tisíc korun. Co je dobré, je fakt, že příslušný tvůrce dostane z téhle ceny 90 %, což zaručí jeho rodině slušné živobytí na celý další rok. Zbylých 10 % jde na organizaci dalšího ročníku festivalu.

Západní Papua: Rybolov

Nabízí se na ostrově i možnosti potápění?

Na závěr výpravy jsme si dopřáli to nejúžasnější potápění v proslulé lokalitě Raja Ampat u západního výběžku ostrova. Pokud existuje něco jako potápěčský ráj, je to právě tady. Taková diverzibilita mořského života se (snad kromě australského Velkého bariérového útesu) nenajde nikde na světě. Nádherné a neporušené korálové zahrady, obrovská hejna těch nejbarevnějších korálových rybek, želvy, žraloci včetně vzácného kobercového Wobeggonga, manty. Není to sice nic pro začínajícího potápěče, protože Dampierrův průliv je známý silnými a zrádnými proudy, ale i při šnorchlování tu uvidíte víc než jinde.

 

Kde jste během svého pobytu bydleli? Jaké možnosti cestovatel v této zemi má?

Ubytování na cestách je jedna z věcí, která může vzbuzovat mylný dojem. Zažila jsem opovržení ze strany diváka na mojí přednášce nad tím, že spíme v hotelích. Tady by se ale rozhodně hodily hodně tučné uvozovky, protože mnohdy je jejich úroveň taková, že by bylo mnohem lákavější přečkat noc někde v houští. Tam aspoň nejsou štěnice. O korowayském nocování už jsem se zmiňovala a v Agats se nám podařilo získat zázemí v místní misii – za slušný peníz a s bonusem vzdělaných a anglicky mluvících hostitelů. Na Raja Ampat to byly jednoduché bambusové chýše s hliněnou podlahou a nádherným pohledem na hvězdnou oblohu skrz děravou střechu. Úžasná romantika! Na Bali, v Jakartě i leckde jinde na Jávě najdete hotely všech možných kategorií, často i hodně pěkných a za přijatelnou cenu, ale na Papue se to ani ve městech s komfortem a úrovní rozhodně moc nepřehání. Na ostrov se vlastně všechno dováží, buď letecky nebo lodí, takže je tu v poměru ke zbytku Indonésie draho.

Západní Papua: Sběr červů

Je Papua vhodná spíše pro baťůžkáře nebo se tam mohou vydat i méně odvážní cestovatelé například prostřednictvím cestovní kanceláře?

Pro baťužkáře je pohyb po ostrově organizačně hodně složitý, ale klienti cestovek zaplatí mnohonásobně více a ne všichni jsou schopni vyrovnat se s místními poměry. Můj Vašek vždycky říká, že Papua je místo, kde si za největší peníze můžete dopřát ten nejmenší komfort.

 

Existuje na ostrově možnost využít služeb (místních) průvodců nebo si člověk musí obstarat vše sám?

Samozřejmě turistický průmysl už zaťal svoje spáry i tady. V Jayapuře a především ve Wameně si můžete najmout koncesovaného anglicky mluvícího průvodce kamkoliv, pokud na to máte peníze, ale i žaludek, protože tihle gájdové, byť místní, si z naší civilizace vzali právě jen to nejhorší: nadřazenost k místní populaci, chamtivost, vyčůranost. My jsme si všechno zajišťovali sami a jako průvodce, který je ovšem v pralese naprosto nezbytný, jsme si vzali skutečného Korowaye z nedaleké vesničky, takže mu z honoráře neukrojil větší část ten wamenský prostředník. Tenhle způsob je ale hodně, hodně obtížný, musíte improvizovat a nemáte žádnou záruku úspěchu. Chce to spoustu času, přizpůsobivost a vyrovnanost s případným nezdarem.

Západní Papua: Slavnostní úbor

Západní Papua: Ságo a buaméra

Jak jste se na ostrově stravovali? Nabízí Papua pochoutky, které stojí za ochutnání?

Indonésie je země asijská, což obecně znamená rýži stokrát jinak a stokrát stejně. Nejběžnější je Nasi Goreng (smažená rýže) a Bami Goreng (smažené nudle) se zeleninou, případně s malým množstvím kuřecího masa, bramboráčky gula-gula a opravdu chutná polévka s masovými knedlíčky bakso. Bez ostré omáčky sambal se neobejde skoro žádný pokrm. Na pobřeží jsou k dostání také ryby a dary moře, vždycky úplně čerstvé a báječné. Jídlo ve warungu (stánku) na ulici je všude velmi levné a většinou i chutné, i když o dodržování hygienických předpisů si můžete nechat jedině zdát. Přesto jsme nikdy neměli žádné problémy se zažíváním, ale to je víceméně záležitost psychiky. Pokud se budete bát zdravotních potíží, určitě nějaké nastanou, i kdybyste drželi hladovku. Naopak s trochou zdravého sebevědomí zvládne váš organismus v podstatě cokoliv.

 

Zmínila jste rýži stokrát jinak. To znamená, že se tady jejímu pěstování daří?

Papua je v tomhle směru specifická, rýži se tady nedaří, pěstují se především batáty (sladké brambory) a chovají prasata. Pralesní kmeny jsou živy hlavně ságem a ságovými červy, loví se vačice a divoká prasata.

Západní Papua: Tanečnice v Agats

A co nealkoholické a alkoholické nápoje?

Ve většině měst dostanete Coca-Colu, Sprite a podobné nápoje. Pivo je, s výjimkou dražších hotelů, spíše podpultovka v dobře utajeném temném skladu někde stranou a pořádně drahé. V muslimských oblastech samozřejmě žádné.

 

Je v provincii Západní Papua nebo obecně v Indonésii místo, které byste chtěli znovu navštívit? Pokud ano, čím vás uchvátilo?

Je spousta míst, kam bychom se rádi vrátili, ale hlavně spousta takových, kde jsme ještě nebyli a kam se rozhodně jednou chystáme vydat. Třeba indonéská část Bornea, Siberut, okolí Manada na Sulawesi (to kvůli potápění). A určitě ještě jednou Papuu. Moc rádi bychom se pokusili proniknout ještě hlouběji do pralesa, třeba ke Kombajům.

Západní Papua: Těžba sága

Jak byste návštěvu provincie Západní Papua celkově zhodnotila v porovnání s jinými provinciemi v Indonésii, které jste již měla příležitost navštívit?

Papua vlastně historicky k Indonésii vůbec nepatří a její původní obyvatelé nejsou Asiati, ale Melanésané. Zjednodušeně rozdíl, který je mezi Evropou a Indonésií, je zhruba stejný jako rozdíl mezi Papuou a zbytkem Indonésie – to je obrovský! Skoro nic, co jste se doposud o cizích zemích naučili, co fungovalo nebo se aspoň dalo předpokládat, tady neplatí. Kdykoliv něco není, jak by mělo být – což je skoro pravidlem – místní se jen usmějí, pokrčí rameny a procítěně oznámí: „It´s Papua“. Podle výrazu jejich tváře a doslovného překlad: „Co chcete? TOHLE je PAPUA!“ 

 

Něco navíc

Zaujal vás rozhovor a chtěli byste se o výprávě do provincie Západní Papua dozvědět více? Saša provozuje vlastní web, kde najdete v rubrice Cestopisy spoustu dalších zajímavých článků. V záložce Aktuality navíc najdete informace o plánovaných přednáškách, které Saša pořádá. 

 

Autor: Linda Tomsa Kalašová

Autor fotografií: Saša Ryvolová, www.hicsuntleones.info

Článek byl vydán: srpen 2015