Zaklapla notebook, vyklidila si stůl v redakci jednoho časopisu a nasadila si zánovní pohorky. Ačkoliv už křížem krážem projela Keňu, Mexiko nebo třeba Thajsko, cesta na Nový Zéland jí v mnoha věcech otevřela oči. Proto se rozhodla psát o svých zážitcích cestovatelský web a později vydat o svých toulkách i knihu.

Nový Zéland: dobrodružná cesta k výhledu Franz Josef Glacier

Kdy jste cestu na Nový Zéland podnikla a jaké byly vaše důvody k odjezdu?

Proboha proč na Zéland?“ Právě touhle nevyřčenou otázkou mě propichovaly oči snad většiny mých kamarádů. Právě nad mým výběrem protinožců kroutili hlavou i moji šokovaní rodiče. Snad kdybych byla typ, co hned po rozbřesku zryje zahrádku nebo si na dovolenou bere horolezecké mačky a cepín, nikoho by moje volba nepřekvapila. Ale proč se povahou kavárenský povaleč, jenž mládí zasvětil studiu hlavně proto, aby jedinou jeho fyzickou prací v životě bylo zapnutí počítače, dobrovolně rozhodl dřít jako otrok na farmě? Ano, jako otrok. Stačí si otevřít nejednu internetovou diskuzi a nezasvěcený člověk kouká na nás, co se rozhodneme pracovat na novozélandské farmě, téměř jako na středověké nevolníky. Možná v tom byl trošku útěk – jeden z posledních pokusů uniknout ze stereotypní rutiny u klávesnice. Možná trošku touha poznat sebe sama a zjistit, jaké mám limity. Ale hlavně v tom byla vidina dobrodružství, volnosti, poznání úplně odlišné kultury a nádherné přírody. Někteří by se vám rozpovídali i o ekonomických výhodách takové zkušenosti, ale to si myslím, že sem nepatří. Ten, kdo na Nový Zéland vyjede primárně za výdělkem, bude možná zklamaný.

Nový Zéland, Franz Josef Glacier: výhled na ledovec

Znamená to, že prací na Novém Zélandu člověk nezbohatne?

Dolarového milionáře z vás tahle cesta neudělá. Peníze jsou jen příjemný bonus, který vám pokryje životní náklady. I když existují samozřejmě jedinci, co jim na účtu za rok naskáče sympatická suma, ale ti zpravidla zůstávají v rámci země na jednom místě. Vedle Nového Zélandu jsem měla ještě plán B a  to vyjet do Kanady, ale tam je proces získání víza ještě trošku složitější. Navíc jsem tohle dobrodružství neplánovala sama, ale s partnerem. Vlastně to byl tak trošku on, kdo přišel s tímhle podnikem. Jeho kamarád před rokem absolvoval úplně stejnou cestu a vrátil se nadšený. Jenže v případě návštěvy Kiwáků, jak se místním říká, se nestačí jen tak rozhodnout, koupit pohorky a vydat se na letiště. Musíte získat vízum – pro Českou republiku existují dost přísné kvóty, které se otvírají v určité datum. Celé jsme to plánovali poměrně dlouho, zhruba půl roku. Nakonec to všechno jako zázrakem klaplo a loňský srpen jsme se odlepili z pražské runwaye.

 

Co vše jste museli před odjezdem zařídit? Jak vypadalo vyřízení víza?

Krokem číslo jedno bylo získání víza. Jak jsem už naznačovala, na rozdíl třeba od našich německých sousedů, nemůže překročit novozélandskou hranici každý Čech s narvaným batohem. Nejdříve musí projít přes Mordor byrokratického aparátu. V praxi to znamená najít si stránky imigračního oddělení, online vyplnit žádost o vízum, zaplatit zhruba patnácti stovkový poplatek a doufat v zázrak. Zní to docela jednoduše, háček je ale v tom, že se příslušná kvóta otevírá jen v určité datum (letošní rok se bude otvírat 02. 03. v 10.00 ráno místního času). Loni bylo po všem za pouhých 45 minut. Pro ČR je totiž k dispozici jen zhruba 1200 míst. Kdo dříve přijde, ten dříve jede. Občas i trpělivost růže přináší, znám pár nezdolných optimistů, kteří to později zkusili i během roku a usmálo se na ně štěstí, když někdo vypadl. Člověk musí mít v tomhle případě tvrdou hlavu, aby to nezabalil hned po pročtení podmínek vstupu do země. Ale můžu všechny uklidnit, stojí to za to!

Nový Zéland, Hokitika George

Udělala byste teď něco jinak? Jak jsi lze to či ono usnadnit?

Kdybych si teď se všemi zkušenostmi měla znovu sednout nervózně k obrazovce, asi bych zvýšila své šance několika základními kroky. Všichni čeští žadatelé ať rovnou zapomenou na e-maily s českou doménou jako Seznam. Nejlepší je mít účet u mezinárodního serveru jako je Google, protože jinak jsou vaše zprávy novozélandské vládě zpravidla filtrovány do spamu. Tím většinou vašim snům zazvoní umíráček, tady jde prostě o rychlost. Dalším důležitým momentem je sednout si k počítači o pár hodin dříve a natrénovat si vyplnění žádosti nanečisto. Stačí zapojit trochu fantazie a představit si, že máte v kapse německý pas. Formulář je pro všechny země stejný a Němci sem mají neomezený přístup. Samotné otázky zaberou pár minut a nejsou složité, ale když se to v určitou hodinu spustí, nemáte skoro čas přečíst si, co se po vás chce. Jak se říká lidově – musíte to tam už automaticky nabouchat. Pak je nutné obrnit se trpělivostí, mít dobrý počítač a rychlý internet. Systém totiž pod náporem lidí kolabuje, často nejde otočit ani na další list, občas probliká bílá obrazovka. Mlácení pěstí do klávesnice situaci moc nepřidává, chce to zkoušet znovu a znovu. Po úspěšném vyplnění formuláře, musíte čekat na potvrzovací e-mail a hned uhradit poplatek za vízum online. Pokud se vám to podaří, máte většinou vyhráno.

 

Jsou ve formuláři nějaké záludnosti?

Jedna ze záludných otázek je, jestli žadatel pobýval aspoň 3 měsíce v zemích se zvýšeným výskytem tuberkulózy. My byli poctiví a odpověděli, že ano. Jak vidno, imigrační úředník ale nemá zrovna smysl pro humor. Vzápětí nám poslal obsáhlý e-mail s žádostí jít na vyšetření hrudníku kvůli tuberkulóze, to vše zaslat do 10 dní na opačný konec planety. Zákon schválnosti tomu navíc chtěl, že jediná panelová lékařka s oficiálním povolením vykonávat rentgen si vzala dovolenou. Na celou anabázi jsme tak nakonec měli asi jen tři dny. Až v ordinaci jsme zjistili, že je to celé fraška – zaplatit poplatek, absolvovat pětisekundový rentgen, zaplatit další poplatek, jít domů a doufat. Do týdne vám přijde od imigračního odpověď. S platným vízem se dýchá o poznání lépe.

Nový Zéland, Mahia Peninsula: typická novozélandská krajina Severního ostrova

Vzpomenete si ještě na nějaké další formality?

Dalším krokem je schůzka v české zdravotní pojišťovně, kde jsme museli jen odevzdat kartičku a zřídit si místo toho cestovní pojistku. Řekla bych, že tohle je historický moment vaší cesty, pokud nechcete doplácet dluhy na zdravotním pojištění. Krok číslo tři byl už hodně jednoduchý, tedy zajistit si v bance bezplatné výběry v zahraničí a za stokorunu si nechat vystavit výpis z účtu v angličtině. Ne, že by imigrační úředník dělal finanční prověrku všem, ale pokud nemá cestovatel zpáteční letenku, mohou ho vyzvat, ať doloží, že má nějakou tu korunu na koupi zpáteční varianty. Moc se to nestává, ale náhoda je náhoda. Poslední formalita, která mě v tuhle chvíli napadá, je zřízení mezinárodního řidičského průkazu.

 

Můžete nám říct o mezinárodním řidičském průkazu víc?

Celá tahle sranda vyjde jen na padesát korun, ale za hranicemi se vám dost hodí. Bez téhle papírové plachty, co vypadá jako leporelo, byste totiž na Novém Zélandu neměli vůbec usednout za volant. S četníky jsme dosud neměli tu čest, většina místních z nich má ale docela respekt.

Nový Zéland, Napier: některé ulice jsou pojmenovány po slavných spisovatelích

Vyřízení formalit pro cestu na Nový Zélandu dá očividně zabrat. Co se takhle obrátit na agenturu?

Když jsem vám to takhle všechno vyjmenovala, vypadá to strašidelně, ve skutečnosti to ale není takový horor. Až na nervy s vízem. V žádném případě bych se však nesvěřovala se zařizováním věci do rukou nějaké agentury. Místo v rámci kvóty vám nezaručí, informace se k nim nedostanou rychleji než k vám (ačkoliv to tvrdí) a za pomoc si účtují nesmyslné částky. Když jsme vyhledali jejich služby my, žádali po nás deset tisíc korun a slibovali podrobný manuál jak na vízum. Do e-mailu nám ale přišlo několik A4 s informacemi, které se daly vyčíst z internetu. Peníze jsme si proto nechali vrátit.

 

Máte přehled o tom, jaké byly vaše konečné výdaje? Kolik jste potřebovala peněz na cestu?

Ještě než překročíte hranice, potřebujete si kromě víza koupit letenku. Stačí se podívat na mapu světa a dojde vám, že to nebude zrovna laciná záležitost. Nám se podařilo sehnat jednosměrnou letenku asi za 18 tisíc a to včetně stopoveru v Bangkoku. Další nutností je cestovní pojištění. Každý vám řekne, že zrovna na tom se nevyplatí šetřit. My nakonec našli docela výhodnou nabídku, za 7 tisíc korun krytí na celý rok. Ale jestli jsme vybrali dobře vám nepovím, zatím jsme pojistku nemuseli testovat v praxi. Naštěstí odpadají náklady za očkovací vakcíny. Člověk by měl taky zvážit, kolik peněz bude potřebovat na první týdny v novém domově. Novozélandská vláda přímo doporučuje vzít si s sebou na první měsíce výdajů v přepočtu 75 tisíc korun. Z téhle částky jsme vycházeli i my. Samozřejmě co člověk, to jiné životní a cestovatelské nároky. Například někdo se přesouvá v rámci země výhradně stopováním, my si chtěli koupit na cesty automobil. To vám dost zásadně zvedne počáteční náklady. Jakmile přiletíte do Aucklandu a strávíte v rušných ulicích první den, dojde vám, že to bohužel není částka přemrštěná. Co si pamatuji, nám za první den z finančního budgetu ubylo hned 5 tisíc korun. Platili jsme za hostel na tři dny, internet, nějaké to jídlo a pití.

Nový Zéland, Pancake rock: na těhle palačinkách si vylámete zuby

Měli jste veškerou hotovost u sebe?

Nechtěli jsme riskovat krádež, proto jsme si po příletu peníze vybrali z bankomatu. U většiny českých bank musíte za výběr v zahraničí zaplatit asi 100 Kč, my to u té naší měli zdarma. Jiná bezhotovostní cesta u českého účtu než používání karty, se na Novém Zélandu tolik nevyplatí. Nelze si snadno převádět peníze mezi českým a novozélandským účtem. Mám v povědomí, že na to existují nějaké převodníky, ale s těmi zatím nemám zkušenost. Pro získání práce si stejně potřebujete potřást pravicí s novozélandským bankovním úředníkem, tzn. zřídit si tu u jednoho ze zdejších bankovních domů účet. Není čeho se bát, místní si v bankovních produktech evidentně libují, v každém větším městě je dokonce více různých poboček bank než supermarketů. 

 

Kolik jste měli zavazadel?

Už od začátku nám bylo jasné, že tohle nebude zrovna dovolená ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Dovolenkový kufr jsme tak museli nechat pod postelí a poohlédnout se po něčem praktičtějším, po krosně. Když jsem si prvně vyskládala na stůl všechno, co jsem si hodlala vzít s sebou, nejradši bych si na záda navlíkla nějaké ocelové monstrum dvakrát tak velké jako jsem já. Člověk ale nakonec vždycky najde spoustu zbytečností, když si musí ten svůj domeček nosit pěkně na zádech sám. Nakonec jsme odlítali každý s 65 litrovou krosnou, jedním menším batohem a já navíc s tajně ukrytou mini kabelkou, pro kterou by přítel neměl pochopení. Aspoň jsme nemuseli mít strach, že bychom se nevešli do váhového limitu na letišti. Všechny letecké společnosti to mají jinak, my měli limit 23 kg.

Nový Zéland, Peters pool, Franz Josef Glazier: jezera jsou tak čistá, že občas nevíte, kde začíná nebe

Jaké doporučujete základní vybavení při cestě na Nový Zéland?

I když nejsem žádná přírodní žena, ráda se hezky obléknu a vůbec mám sklony se v běžném životě trošku fintit, podpatky jsem tentokrát musela nechat doma. Místo nich jsem si batoh prošpikovala funkčními věcmi na trek. Novozélanďané rádi kempují, sportují a milují turistiku, kvalitní vybavení se dá tak bez problému pořídit i tady. Většinou je ale za vyšší ceny než u nás. Krev tuhne v žilách hlavně u cen kvalitních stanů a spacáků. Zrovna za hubičku třeba nejsou ani trekové hole, které se do novozélandských kopců zvlášť hodí. Ty, co jsem viděla já, se neprodávali v páru, ale po jednom kuse. Přičemž jedna vyšla zhruba v přepočtu na devět set korun. Jak už jsem říkala, my si před Zélandem ještě odskočili na tři týdny do Thajska, museli jsme tak myslet i na vyloženě letní oblečení v době, kdy bylo v naší cílové destinaci k nule. Ačkoliv jsou šortky daleko skladnější než péřová bunda, i tak nám to nějaké místo v batohu sebralo. Zimní oblečení jsme při cestě sem trošku podcenili, což byla dle mého chyba. Čepici a rukavice člověk někdy ocení i v létě. Počasí se tady hodně rychle mění, jeden den se zalykáte vedrem, druhý nevíte, co si obléknout dříve. Takže teplé svršky určitě s sebou!

 

A co třeba kempingové vybavení?

Kempingové vybavení jsme museli řešit na místě. Rozhodně jsme kvůli tomu nezbankrotovali, ale zase jsme se museli smířit s menší kvalitou. Většinu jsme totiž nekupovali ve specializovaných obchodech. K protinožcům jsme nevyjeli jen pokořit vrcholky hor, ale také za prací v zemědělství. Oblečení na sady jsme si s sebou ale z Prahy nevezly, bylo by to zbytečné. V bahně, dešti, na prudkém slunci, mezi stromy se věci stejně ušpiní a zničí, výhodnější je nakoupit si většinu v místních sekáčích nebo u asijských obchodníků.

Nový Zéland, Shine falls: vodopádů je v zemi plno a všechny vzbuzují respekt

Vešla se vám do batohu třeba i vlastní kosmetika?

Kromě funkčních věcí a pár kousků civilního oblečení  jsme přibalili taky kvalitní turistickou obuv, boty do vody a dobrou nepromokavou bundu. Zbylé skuliny jsme vyplnili kvalitním opalovacím krémem a přípravkem proti komárům. Sluníčko je tady kvůli ozónové díře obzvlášť agresivní, statistika výskytu rakoviny kůže tu není moc přívětivá. Hmyz je kapitolou sám o sobě, hlavně na Jižním ostrově během letní sezóny člověk musí pořád odhánět otravné mušky a moskyty. Samozřejmostí je kvalitní fotoaparát a nějaká ta technika na spojení s rodiči a kamarády po Skypu. Během cestování se nám osvědčila i elektronická čtečka, kromě knížek a slovníku jsme si do ní nahráli i průvodce po obou ostrovech. 

 

Letěli jste na Nový Zéland přímým letem nebo jste museli přestupovat? Jakou jste měli letenku?

Místo, aby jsme se po udělení víz, začali ukrutně těšit, znovu nám sevřel žaludek stres. Jednosměrná, nebo dvousměrná letenka? Tohle dilema s letenkou nás trýznilo docela dlouho. Jako u všeho tu samozřejmě existuje pro a proti. Jednoznačnou výhodou zakoupení jen jedné cesty je čas. Těžko si představit člověka, který dokáže přesně říct, co bude dělat přesně za rok nebo na kolik změní svoje plány. Jednosměrný tiket nám dal určitou svobodu rozhodování. V případě, že bychom si roční pobyt chtěli o tři měsíce prodloužit, nebyl by to problém. Dvousměrná varianta vyjde finančně výhodněji, na druhou stranu člověka svazuje datem odletu, přesně za rok jí totiž každý držitel musí proletět. Mezi komunitou držitelů Working holiday víz však panuje podle mě spíš taková legenda, že když nemá zaměstnanec aerolinek zrovna svůj den, může člověka s jednosměrným lupenem pěkně potrápit. Ne přímo na Zélandu, ale v některých z přestupních letišť. Pravda je v tu chvíli sice na vaší straně – zpáteční letenku mít nemusíte, ale vysvětlujte to v angličtině otrávenému Thajci, který výraz Česká republika mnohdy považuje za milostný vzkaz vyrytý na letištních záchodcích. Z naší zkušenosti ale můžu říct, že jsme prošli úplně v pohodě, stačilo se usmívat a přikyvovat.

Nový Zéland, Truman track: z některých míst člověku běhá mráz po zádech

Můžete nám popsat situaci na letišti? Museli jste například podstoupit nějaké kontroly?

Pokud si někdo bláhově myslí, že v Praze vstoupí na palubu letadla a vystoupí až na Novém Zélandu, tak ať na to hodně rychle zapomene. Letištní kontroly si nás podávaly jako horký brambor. Během několika hodin jsme navštívili hned pět států. I když už jsme předtím podnikli několik delších letů do Mexika nebo do Keni, tolik hodin na palubě letadla jsme ještě nestrávili. Přirozeně jsme z toho měli docela respekt a rozhodli se využít služby, jež nabízí většina leteckých společností – stopover.

 

Co je to stopover?

Ještě než doletíte do cílové destinace, můžete se zastavit v některé zemi, ve které přestupujete. Dokonce tu můžete strávit delší čas než v konečné zemi vašeho dobrodružství. My si dlouhý let rozdělili tří týdenními prázdninami v Thajsku. Našinec tu nepotřebuje vyřizovat víza předem, razítko dostane do pasu při letištní kontrole. Celé nás to tak přišlo na dvou tisícový příplatek. Sice už tu dávno neplatí, že si za pár mincí podmaníte celý Bangkok, ale pořád je to výrazně levná destinace i pro našince.

Nový Zéland

Vraťme se ještě zpátky nejen na pražské letiště.

Jako první jsme si vystáli frontu k odbavovací přepážce na pražském letišti. K našemu překvapení jsme tu nedostali jen letenky do Amsterdamu, náš první přestup, ale všechny letenky až na Nový Zéland. To nás poměrně uklidnilo, protože to poslední, co jsme chtěli, bylo běhat mezi gaty na daleko větších letištích a dohadovat se s tamními pracovníky. Ve vzduchu jsme strávili příjemné dvě hodinky, než naše noha vkročila do odletového hangáru nizozemské metropole. O zavazadla jsme se vůbec nemuseli starat, letištní personál nám je automaticky přeskládal do letadla, jímž jsme měli pokračovat. V Amsterdamu jsme trošku bojovali s časem, museli jsme tu zabít nekonečných sedm hodin, než nám letělo další letadlo. Do žaludku bylo potřeba polknout něco teplého, v místním bufetu jsme si koupili asi naší nejdražší polévku v životě. Sice stála tři stovky, ale chutnala fakt výborně. Po hodinách posedávání a polehávání jsme se konečně posunuli do gatu našeho dalšího putování, tentokrát do Bangkoku. Čekalo nás zhruba deset hodin ve vzduchu. Sedačky byly v rámci možností docela pohodlné, každý cestující měl k dispozici obrazovku s různými hry, filmy a muzikou. Hlady jsme taky neumírali, skoro každé dvě hodiny nás zásobovali celkem chutným jídlem nebo pitím. Už v Praze jsem navíc vyhlásila boj embolii a vydatně si ředila krev lihovinou zakoupenou v Duty free shopu. Po pár doušcích mi cesta ubíhala docela rychle.

Nový Zéland

Vypadá to, že cesta probíhala bez potíží.

Kupodivu všechno šlapalo jako hodinky a to i v asijské metropoli. Batohy jsem si vyzvedli v neporušeném stavu a mohli si od klimatizovaných hal a letištního personálu dát tři týdny pauzu. Za 21 dní nás čekala náročnější část cesty. Nejdříve z Bangkoku do Taipei, potom z Taipei do Sydney a nakonec ze Sydney do Aucklandu. Na všech letištích jsme museli vystoupit z letadla a za pár hodin zase nastoupit. Ke konci jsem byla tak trošku dezorientovaná, nejen že jsme se přesouvali prostorem, ale i časem. V naší cílové destinaci jsme si museli přetočit hodinky o 12 hodin dopředu. To vám pořádně zamává s organismem.

 

V druhé části rozhovoru o Working holiday se dozvíte, jak vypadal první den na Novém Zélandu, kolik zaplatíte za služby mobilního operátora, za kolik se v Novém Zélandu najíte či kolik vás bude stát koupě a provoz automobilu. Mimo jiné se Kateřina rozpovídá o tom, v čem jsou místní jiní než Češi.

 

Autor: Linda Tomsa Kalašová

 Autor fotografií: Kateřina Štichová, cestovatelský blog

Článek byl vydán: únor 2016