Jak vypadal váš první den po příletu na místo?

Po dvanácti hodinách mělkého spánku, přestupování a lámání v kříži v sedačkách jsme podali naše cestovní pasy mile vypadající paní v aucklandské letištní hale. Sotva uviděla nápis Česká republika, přivítala nás hlasitým „Ahoj“ a proklepla si nás rychlokvízem. Nejvíc jí zajímalo, co si s sebou vezeme za léky. Protože jsme si přibalili i pohorky, museli jsme ještě na prohlídku k její kolegyni s ocelovým úsměvem. Hned se mi vybavila hra na hodného a zlého policajta. Novozélanďane berou ochranu přírody hodně vážně, jakmile si s sebou někdo veze stan či jiné kempingové vybavení, musí svoje hračky vybalit a místní pracovník prověří, zda je nemá nějak kontaminované. V praxi to znamená, že když je máte zabahněné jak jetel, musíte si je tu před vstupem do země vyčistit nebo skončí v koši.

Nový Zéland, Auckland: největší a nejrušnější město

Domluva byla bezproblémová?

Už tady jsme si ověřili, že jejich angličtina je úplně jiná, než na jakou jsme zvyklí. Celnice si nás měřila přísným okem a pak na nás vyhrkla, zda z Thajska vezeme nějaké vzácné dřevo. Nevím, jak se to stalo, ale rozuměli jsme jí vodu. Přitom slovo wood a water si není vůbec zvukově podobné, aspoň jsme si to mysleli. Kvůli tomuhle faux paus jsme se museli potit o další minuty navíc. Hned po propuštění na svobodu jsme vpadli do stánku jednoho z telefonních operátorů a zakoupili si místní SIM kartu s internetem.

 

Kolik stojí mobilní služby na Novém Zélandu?

Mobilní služby jsou tu obecně dražší, za balíček volných minut, SMS a nějaká ta data jsme platili asi 70 dolarů, ale s aktivním lokálních číslem v kapse se nám dýchalo hned lépe.

 

Vraťme se ještě k vašim prvním pocitům po příletů na Nový Zéland.

Po vydrancování letištního bankomatu jsme vykročili do chladného večera. Nevyspání, zima a naprosté zmatení smyslů vykonalo své, najednou na mě padla bázeň z neznáma a cítila jsem se strašlivě opuštěná. Na slzy ale nebyl vůbec čas. Na první noc jsme si ještě z Čech zamluvili hostel, který byl však poblíž centra, dost daleko odtud. Myslela jsem si, že jsem i na tohle dokonale připravená a vyndala si docela amatérsky napsané spojení do naší aucklandské adresy. Hřebínek mi spadl hned na palubě letištního autobusu. Úplně přesně si vybavuji rozložitého řidiče a jeho výraz, když mu oznamuji, že chci jízdenku na zastávku číslo deset. Chlapík se se mnou nemazal a hned mi oznámil, že on jede jen čtyři zastávky. Já mu opanovala, ale že já jedu zastávek deset. Za námi se samozřejmě vytvořila docela dlouhá fronta nedočkavých cestujících. Umím si docela dobře představit, jak by podobná situace dopadla v Praze. Tady vám chce kupodivu ale většina lidí opravdu pomoci. Řidič mě tak nevyprovodil ze dveří, ale hlasitě se tomu nakonec zasmál. Během čtyř zastávek mi ochotně ukázal cestu a vysvětlil celou zbývající trasu. Bohužel tu opět vstoupila do hry úplně odlišná výslovnost a rychlost, se kterou mi dával rady. Takže když jsme vystoupili z autobusu uprostřed centra, byli jsme zase na začátku.

Nový Zéland, Gisborne: úžasné pláži a ráj surfařů

Jak jste tuto situaci vyřešili?

Spíše intuitivně jsme se vydali hledat zastávku dalšího dopravního prostředku. Pochodovali jsme kolem výloh luxusních obchodů, absolutně dezorientovaní jsme přebíhali z chodníku na chodník a zmateně se tázali na cestu. Už bylo kolem deváté, takže pořádná zima. Cizí tváře kolem nás byly zahalené do měkkých šál, těla si chránily teplými péřovkami, přes dlážděné ulice ale cupitaly v žabkách. My se klepali zimou v tenkých bundách a střídali se o jediného kulicha, kterého jsme měli s sebou. Po hodině bloudění s dvacetikilovým báglem jsme se náhodou střetli s pánem, který jel stejným směrem. Dovedl nás tak k správnému autobusu a zavelel výstup o pár stanic dál. Pomocí GPS jsme se pak vymotali z vilové čtvrti a našli náš zamluvený příbytek. Recepce byla samozřejmě už prázdná, museli jsme tak vytočit číslo načmárané na zdi kanceláře a doufat, že tentokrát pochopíme, co se po nás chce. Příjemný hlas nám oznámil, že máme klíč od pokoje v červené skříňce a zavěsil. Celý vynervovaní jsme se dali do hledání a zburcovali celý dům, tzv. backpacker. Nakonec jsme mohli do vzduchu zvednout vítězné véčko.

 

Jak vypadal pokoj v hostelu?

V našem pokoji to vypadalo, jako by tam vybouchl granát. Na koberci se válely výpisy z bankovního účtu, ale i změť dámského prádla. V rámci šetření jsme si nezamluvili dvoulůžkový pokoj, ale měli jsme ho sdílet se dvěma cizími elementy. Oba byli naštěstí pryč, zbyl po nich jen chlívek. V naší roztomilé cele navíc nebylo ústřední topení, ale jen maličký přímotop. Topení je pro místní spíše vymoženost, kterou znají jen z evropských filmů. Ti bohatší používají klimatizace, ti chudší různé přídavné přímotopy. Naše topné těleso bylo ale zřejmě rozbité, vůbec netopilo. Ono i spustit sprchu dalo docela práci, teplá a studená se korigovala malou plastovou páčkou u sprchovací hlavice. Takže buď vás pálil vařící vodopád, nebo jste se klepali pod ledovou sprchou. I když jsme ale usínali na palandě, konečně to z nás všechno spadlo. Byli jsme na pevné zemi, na začátku cesty, kterou jsme si tolik přáli. 

Nový Zéland: Kateřina s přítelem si pořídili vlastní automobil

Podle čeho jste si vlastně vybrali cílovou novozélandskou destinaci?

Při hledání našeho prvního novozélandského domova jsem vycházela z toho, že se chceme převážně živit sezónní prací. Nedá se říct, že by nějaká destinace byla vyloženě špatná, jiná zase naprosto úžasná. Jde jen o to přijet ve správný čas na správné místo. Naše první úvahy se týkaly Jižního ostrova, konkrétně Motueky, což je destinace vyhlášená hlavně sběrem jablek. Po konzultaci s Googlem mi ale došlo, že by to asi nebyl úplně lehký začátek. Na Nový Zéland jsme totiž měli přijet v období zimy, konkrétně v srpnu, kdy je v tamních sadech zřejmě úplně mrtvo. Sběr začíná v jiném období. Nakonec jsme start na Jižním ostrově zavrhli úplně, protože jsem se dočetla, že zima je tam daleko drsnější, noci jsou mrazivé, průměrně je více srážek.

 

Informace jste hledala pouze přes Google?

Abych už neplýtvala naším časem a nevysnila si další úplně lichou destinaci, našla jsem si na webu docela šikovnou mapku sezónních prací, kde se vám přímo ukáže, jak je ve kterém měsíci oblast pracovně vytížená. Posléze jsem začala pátrat na Facebooku a našla zavedenou skupinu s příznačným názvem Working holiday Nový Zéland. Češi, co jsou, nebo byli na Novém Zélandu dávají na zeď většinou zajímavé rady, nápady, tipy a často i inzeráty týkající se i ubytování. Ostatně takhle jsme si novozélandský domov našli i my.

 

A ten byl kde?

Právě díky levnému a dobrému bydlení jsme dali přednost přímořskému městečku Gisborne před ostatními. Čekala jsem, že se tu zdržíme sotva měsíc. Oblast se nám ale natolik zalíbila, že jsme zůstali tři měsíce. Tahle část východního pobřeží je Čechy celkem podceňovaná, přitom je tu dostatek práce snad po celý rok. Nejen díky přípravným pracím na vinicích, ale i díky citrusům dozrávajícím v podstatě 365 dní v roce. Daleko více populární je u našinců oblast Bay of Plenty, kde je prý velká koncentrace farem přijímající větší počty sezónních workerů. Ale jelikož člověk nepracuje s neživými věcmi, nedá se tak moc úplně generalizovat. Záleží na počasí, na úrodě a dalších faktorech, které se nedají ovlivnit. Třeba tenhle rok kroupy úplně poničily sady v Motuece a z úrody nezbylo vůbec nic. Jindy by vám lidi vyprávěli, jak je to úžasné místo na výdělek.

Nový Zéland: místní kolonáda je vždy perfektně upravená a láká k odpočinku

Jak jste se na Novém Zélandu dopravovali z místa na místo?

V době, kdy jsem ještě špacírovala po nástupišti pražského metra, se mi hrnula krev do hlavy, hned když mělo spojení jen pěti minutové zpoždění. Až na druhém konci planety mi došlo, že bychom měli našemu dopravnímu podniku líbat ruce. Pokud se nerozhodnete vybudovat druhý domov v opravdu velkých městech jako Auckland nebo Wellington, rovnou podle mě zapomeňte na spolehlivé jízdní řády hromadné dopravy. Alespoň tak tomu bylo v Gisborne a i v dalších novozélandských maloměstech, ve kterých jsem se pohybovala. Autobusy se daly najít maximálně dálkové, ulicemi sice občas projelo něco, co se městskému autobusu podobalo, ale kde a kdy člověk na jeho palubu mohl nastoupit, se nám až do odjezdu nepodařilo vypátrat. Ten, kdo by nechtěl usednout za volant vlastního automobilu, bude mít ještě další problém. Existuje tu několik zavedených společností na dálkové meziměstské spoje, například Wellington–New Plymouth. Žádný autobus vás ale spolehlivě neodveze třeba na začátek národního parku. To vám pak nezbývá nic jiného, než si zakoupit jeden z turistických shuttle busů (něco na způsob taxíků) nebo rovnou sáhnout po autobusovém zájezdu. Když si ale spočítáte, kolik by vás takovéhle výjezdy stály času a peněz, vsadím se, že hned zatoužíte po vlastním vozítku.

 

Na Novém Zélandu jste si pořídili automobil. Řekněte nám k tomu více.

Pro člověka, co v rámci údržby auta nalije vodu maximálně do chladiče a ve věcech pod kapotou se zoufale nevyzná, může být zakoupení vlastního vozu docela ztrátový podnik. Půjčení auta na celý rok vyjde dle aktuálních cen zhruba od dvou tisíc dolarů na rok, tedy alespoň u jedné ze společností, jež je na Ostrovech hojně zastoupená. Investované peníze se vám ale nevrátí. Proto si většina cestovatelů auto raději koupí a za rok ho pošle znovu do světa. Někteří na tom dokonce vydělají, tedy levně koupí, dráž prodají. Záleží ale na stavu vozu. Obecně se víc vyplatí poohlížet se po vozech vyrobených v Asii, hodně oblíbená je třeba Toyota, náhradní díly jsou totiž levnější než u evropských aut a prý i více kvalitní. Pustit uzdu fantazie a stát se majitel BMW se může pořádně prodražit. Zatímco u nás jsme zvyklí koukat na auťák vyrobený před rokem 2000 jako na vrak, tady je to už pořádné žihadlo. Narážím na to, že většina backpackerů brázdí silnice v bouráku z roku 1996. Tomu odpovídá i nutnost dát si občas veterána opravit.

Nový Zéland: Kateřina se objevila v místním tisku

Kolik stojí oprava automobilu?

Servisy tu nejsou zrovna levná záležitost, většina mechaniků si účtuje 89 dolarů na hodinu, rozhodně se vyplatí si před koupí nechat vůz prověřit. My to neudělali a hned týden po přepsání museli provést opravu za tisíc dolarů. To už nás přestalo hřát u srdce, že jsem si našeho miláčka koupili jen za dva tisíce.

 

Jaké druhy aut jsou na Novém Zélandu oblíbené?

Valná většina aut má automatickou převodovku, takže vám zbude dost času na kochání se okolní krajinou. V podstatě jsou oblíbené tři typy vehiklů. Campervany s vestavěnou postelí místo zadních sedadel, dá se v nich pohodlně kempovat, ale noc v nich můžete strávit jen na určitých místech, které se zpravidla platí. Za kempovací místo někde chtějí nesmyslně vysoké částky jako 52 dolarů pro dva, dají se ale najít i levnější kempy průměrně 16 dolarů na osobu. Osobák s prodlouženým kufrem (lidově kombík), dá se spát na rozložených sedačkách nebo postavit pokaždé stan. No a pak nejlepší a zároveň nejdražší pořizovací cena, tzv. self contained car, takový mobilní house se záchodem, kuchyňkou, pohodlným spaním. Co jsem viděla, většina cenově začíná zhruba na pěti tisících dolarech. Na druhou stranu se v nich dá kempovat téměř kdekoliv a bezplatně.

 

Máte nějaké tipy, kde si automobil pořídit?

Nejlepší volbou je zakoupit si motorové žihadlo přímo od místních, zpravidla mají auto v nejlepším stavu a nechtějí kupujícího napálit. Pravým opakem jsou indičtí obchodníci, ti vám klidně prodají zrezivělou šlupku plnou technických problémů. A kde si motorového parťáka najít? Hodně inzerentů lze najít na novozélandském aukru, další variantou jsou tzv. carfairy (tržnice s ojetinami), ty jsou ale většinou jen ve větších městech. Leccos se dá vypátrat i na nástěnce v supermarketu nebo na Facebooku.

Nový Zéland: při cestování je nejlepším hotelem vlastní auto, výhledy z něj jsou nezapomenutelné

Jak vypadá prodej auta? A co vše člověk musí povinně platit?

Samotný prodej je hodně jednoduchý. Plácnete si, jdete společně na poštu, vyplníte jeden papír a jste majitelem nového vozu. Kromě pohonných hmot pak musíte během roku platit WOF (technická, u staršího vozu musíte absolvovat jednou za půl roku) a REGO (registrace, dá se provést na poště na tři měsíce až rok). Vyplatí se zaplatit i pojištění, nás na rok vyšlo asi na 250 dolarů.

 

Jaké jsou ceny pohonných hmot na Novém Zélandu?

Ceny pohonných hmot se pohybují různě. Benzín se dá pořídit zhruba od 1,9 dolarů za litr. My se u jedné z benzínových pump zaregistrovali a neměli jen další plastikovou kartičku do peněženky. Denně vyvěšují, kolik lze s touto kartou ušetřit za litr, někdy je to 6 centů, jindy 10, když natankujete minimálně za čtyřicet dolarů. Zdá se to jako nepatrná úspora, když se tady ale otočíte několikrát během měsíce a před konečným vybráním natankujete plnou nádrž, můžete zaplatit i o dvacet dolarů méně.

 

Povězte nám, jací jsou na Novém Zélandu lidé?

Novozélanďané a Češi od sebe nedělí jen kontinenty, ale podle mě jsou zásadně odlišní i povahově. Možná lepší než vám teď dělat podrobnou psychologickou analýzu, bude lepší, když uvedu pár příkladů. O vánočních svátcích jsme se rozhodli trávit jedno odpoledne na pláži, kde se konaly tradiční dostihy. Všechna dobrá místa byla vesměs zabraná, i tak jsme si ale pro naši deku našli kousek pláže s docela dobrým výhledem na start. Těsně před začátkem nám ale naše zorné pole překryl stín, pár centimetrů od naší deky si početná rodinka vybalila obrovitý stan a bez optání ho stavěla přímo před nás. Bohužel to byli krajané. Jakmile zjistili, že mluvíme stejným jazykem, udělali otočku vzad a celé čtyři hodiny dělali, že neexistujeme. Po naší levici se usadila postarší dvojice místních a hned se s námi dala do řeči. Odkud jsme? Proč jsme si vybrali Nový Zéland? Kde všude už jsme byli? I kdyby to byly jen zdvořilostní fráze, bylo to milé. Nevzdávali to a ptali se dál, ačkoli jsme jim odpovídali naší kostrbatou angličtinou. Když jsme si odcházeli koupit občerstvení, uchytili nám deku vlastníma botami, aby nám neodletěla a trpělivě čekali, než přijdeme. A takových případů bych našla nespočet. Stačí zastavit u krajnice a hned je u vašich dveří provoz, ostatní řidiči se vás tážou, co se vám stalo a zda nepotřebujete pomoci. U nás musíte mnohdy křičet, že hoří, než aby se o vás začal někdo zajímat. Nedávno jsme i my řešili vážný problém s autem. Zrovna jsme se probudili v kempu, potřebovali rychle odjet a odešel nám startér. Ani jsme nemuseli hledat pomoc, během pěti minut u nás byl úplně cizí pán se startovacím kabelem a bez ptaní nám pomáhal celé dopoledne oživit náš vůz. Potom nás na vlastní náklady zavezl do 10 kilometrů vzdálené vesnice k automechanikovi a po návratu do kempu nám nabídl šálek čaje. Po celé tři dny, kdy jsme museli čekat na opravu, nám dával zdarma pitnou vodu, dokonce se chtěl rozdělit o svoje potraviny. Na oplátku vůbec nic nežádal! Možná jen máme štěstí na lidi, ale větší otevřenost a přátelskost je tady cítit všude. Asi největší pozdvižení jsem způsobila v práci, když jsem jim vyprávěla, že někteří Češi ani pomalu neznají svoje sousedy. Absolutně to nedovedli pochopit. Udiveně se ptali: „A kdo vám hlídá dům, když jedete na dovolenou“. Už jsem jim ani nechtěla vysvětlovat, že u nás se tohle sousedům spíše neříká, abyste po návratu zpět nenašli jen holé stěny. Aspoň v pražské metropoli. Na Novém Zélandu nemá spoustu lidí ani pozemky ohraničené plotem.

Nový Zéland: v pracovním procesu a v povinné uniformě

Takže místní jsou podle vás mnohem vstřícnější a poctivější. Je to tak?

Nechci místní moc idealizovat, ale musím jim přičíst k dobru větší poctivost. Lokální farmáři mají třeba u silnice stánky s ovocem, u kterých se za zboží platí jen do malých plechových pokladniček. Zákazník si tu na tabuli přečte, kolik co stojí, a příslušnou sumu tu po sobě zanechá. Těžko říct, za jak dlouhou dobu by u nás český farmář našel vypáčenou pokladnu a zničený stánek.

 

Vypadá to, jako by na Novém Zélandu nebyli zlí lidí.

Nelze očekávat, že tady za všech okolností vítězí dobro nad lží a nenávistí. Hříšní lidé nežijí jen Praze. Během kempování na odlehlém místě nám třeba vyhrožoval jeden opilý Maor a s lahví v ruce po nás chtěl peníze. Konec nebyl nějak dramatický, ale pořádně nás to vyděsilo. Taky se musím zastat Čechů, co se pracovitosti a šikovnosti týká. Stačilo třeba pozorovat našeho pana domácího při práci na zahradě a museli jsme se smát. V kuse zvládl udělat tak dva pohyby a hned si běžel na terasu vypít šálek čaje. A nebyl v tom sám. Ještě teď mám před očima hasičský sbor, který nám měl pomáhat během povodní. Když už přivezli písek, tak si zapomněli pytle. Sotva pytle měli, líně se opírali o lopatu a odmítali vlézt do vody s tím, že my už jsme stejně mokří. Jako ostrované jsou místní taky daleko izolovanější od okolního světa než my. Občas jsem měla pocit, že se zajímají maximálně o dění v Austrálii, co je dál už je pro ně ztracený svět.

 

V Česku je stále rozšířenější zdravý životný styl. Platí to i pro Novozélanďany?

Zdravý životní styl je kapitola sama pro sebe. Čekala jsem vitální lidi s jídelníčkem plným ryb, zeleniny a ovoce a našla boubelaté hobity milující prázdné kalorie. Vůbec tady o svou tělesnou schránku lidi kolem nás mnohem méně dbali. V supermarketu jsme občas narazili i na exoty v pyžamu, zabahněné holinky už patří k místnímu koloritu. I když je pravda, že jsme nežili v žádném velkém městě jako je Wellington, ale ve farmářských oblastech. Člověk za těch pár měsíců pozná velkou spoustu lidí. Jelikož s místním obyvatelstvem se mnohem hůře komunikuje kvůli jejich zvláštní výslovnosti, je poměrně složité navázat tu nějaký hlubší vztah. Nám se ale povedlo potkat člověka, na kterého asi nikdy nezapomeneme.

Nový Zéland: první toulky aucklandskými uličkami

O koho šlo?

Kupodivu to nebyl žádný mladý surfař s namakaným hrudníkem, ale sedmdesátiletý děda s bílými vlasy. S Mikem jsme se poznali během povodní, jelikož vyřizoval pojistku našeho zničeného obydlí. Zrovna, když jsme od rána do večera pomáhali odklízet škody ještě s jednou českou dvojicí, zastavil nás a předal nám svůj dárek v podobě basy piv a dvou lahví vína. Prý se mu líbilo, jak tvrdě makáme. Později nás angažoval při úpravě svého vlastního domu. Pracovní odpoledne postupně přerostly ve večerní barbecue. I když byl starý jako můj děda, měl úžasný smysl pro humor a výborný přehled o světě. Čekala jsem hodně, ale asi ne, že budu pařit s bandou důchodců a skvěle se u toho pobavím.

 

Několikrát jste se o místních zmínila jako o kivi lidech. Můžete nám to objasnit?

Místní lidé se sami označují jako kiváci, a to podle vzácného druhu ptáka kivi, který žije výhradně tady a je téměř vyhynulý. 

 

Navštěvovali jste na Novém Zélandu restaurace? 

Stravovat se pravidelně v restauracích by přišlo hodně draho. Když už jsme byli líní vařit nebo měli obrovský hlad a nedostatek času, zašli jsme maximálně do fast foodu. To nejlevnější menu se dá koupit za 5 dolarů, a to včetně zmrzliny. V rámci několika vánočních večírků hrazených zaměstnavatelem jsme byli v pár zavedených podnicích. Bylo z čeho vybírat, ale ceny jsou vyšší i pro místní s pravidelným novozélandským platem. Jedno pivo například stojí 8 dolarů. Překvapením pro mě bylo, že mořské plody a ryby jsou téměř nejdražším pokrmem na jídelníčku.

Nový Zéland

Jak je to možné?

Jak mi bylo vysvětleno, většina mořských plodů a ryb je určena na vývoz. Přesto jsou u místních lidí hodně populární, téměř za svoje národní jídlo považují fish and chips (rybu a hranolky). My jsme bydleli čtyři měsíce v přímořském městečku Gisborne, pro většinu lidí bylo přirozené jít si nějakou tu rybí pochoutku vlastnoručně chytit přímo na pláž nebo si vylovit nějakou mušli. Rybářský lístek není na menší množství ryb potřeba. My měli možnost ochutnat vyhlášenou místní mušli Paua, která má i nádherně zbarvenou lasturu. Šperky z ní jsme viděli hodně prodávat i v obchodech. Výborný byl také humr připravený na grilu. Na oboje budou naše chuťové buňky dlouho vzpomínat.

 

Musím se přiznat, že jsem milovníkem zmrzliny a kávy, proto mě zajímá, na co se můžu těšit, pokud se vydám na Nový Zéland.

V letních vedrech se nešlo vyhnout zmrzlinářskému stánku, dva kopečky přijdou zhruba na 5 dolarů. Výbornou variantou je zmrzlina vyrobená z mraženého ovoce a smetany přímo před vašima očima. Jelikož jsme oba milovníci kávy, neodpustili jsme si občas ani návštěvu kavárny. Většinou mají kvalitní produkty, za dva šálky zaplatíte zhruba 10 dolarů. Vyhlášeným nápojem je tu ale víno, v úrodných nížinách je plno vinic (pracovní příležitosti), kde lze koštovat od rána do večera. My jsme měli možnost zúčastnit se Wine and food festivalu a ochutnat hrozny z prestižního vinohradu. Majitel Miltonu byl navíc velmi přátelský a několik sklenic nám nalil i jako pozornost podniku. To jeho bylo obzvlášť sladké a lahodné. Kdo neochutná novozélandské víno, jako by tady vůbec nebyl.

Nový Zéland: v průběhu povodní se Kateřina s přítelem objevili na titulní straně místních novin

Když jste do restaurací chodili spíše sporadicky, jakým způsobem jste se stravovali?

Většinu času jsme si jídlo připravovali sami v rámci našich časových možností. Suroviny jsme nakupovali v supermarketu, zeleninu a ovoce na lokálních trzích. Stejně jako u nás se ceny u některých produktů mění podle letní a zimní sezóny. Ovoce a zelenina je ale obecně dražší než v Česku. Třeba za třešně nebo vodní meloun chtějí obchodníci nesmyslné částky. Cenově si moc nepolepšíte ani u chladícího boxu s mléčnými výrobky a masem. Obzvlášť sýry (camembert 4 NZD) a salámy (menší štangle od 7 NZD) jsou opravdu drahé, když nenarazíte na nějakou tu akci. Není od věci se zaregistrovat, sbírat body a dostávat na e-mail letáky s výhodnými nabídkami. Trošku zklamáním pro mě bylo pečivo, rozhodně nemají takový výběr jako v ČR, a když už narazíte na chleba v evropském stylu je šíleně předražený (bochník 4 NZD). My si proto většinou museli kupovat toastovou variantu. Také je problém najít něco, co si na pečivo můžete namazat. V našich obchodech je nepřeberné množství různých pomazánek, sýrů, tvarohů a másel. Tady jsme mohli vybírat jen z pár dipů, většinou šlo o hummus z cizrny. Většina másel má navíc slaný nádech, což pro nás nebyla úplně nejpříjemnější změna.

 

Jaké mají na Novém Zélandu maso? Je kvalitnější než u nás?

Maso mají určitě více kvalitní, ale opět proti jeho koupi hraje cena. V letních měsících si ale stejně neodpustíte barbecue, grilování na pláži je tady hodně populární. Místo u stromečku třeba takhle většina lidí tráví i svůj Štědrý den. Nad uhlíky se pak většinou opéká jehněčí maso, v tom si Novozélanďané libují. Sice tu žije více ovcí než stálých obyvatel, skopové ale opět nepatří k nejlevnějším. Důvody jsou přitom stejné jako u ryb. V Čechách jsme byli zvyklí koupit si všechno, na co jsme zrovna měli chuť, ať to stálo, co to stálo. Tady jsme se ale museli dívat na ceny i my, na jídle se dá výrazně ušetřit. Někteří lidé, co jsme měli čest potkat, jdou ale v rámci úspor až příliš daleko.

Nový Zéland

Dokázala byste si představit život na Novém Zélandu na trvalo?

Myslím, že naprosto rozumím krajanům, kteří se tu rozhodnou zůstat. Život je tu daleko klidnější, bez stresu, otravných šéfů, kterým dal někdo funkci a hned mají pocit, že jim u nohou musí ležet celý svět. Člověk se tu asi taky určitým způsobem zbaví povrchnosti, najednou přestává být důležité, jestli si koupí značkový svetr, ale jestli si ho má kde vyprat. A řekněme si to upřímně, co je lepšího než usínat u oceánu a poslouchat šumění moře? Vlastně jeden nápad bych měla. Co takhle procházet se po večerní pražské náplavce, klábosit s kamarády a koštovat dvojku bílého? Asi jsem rozený optimista, ale nad tou naší republikou ještě nelámu a nechci lámat hůl. Ano, lidi jsou u nás arogantnější, uzavřenější, závistivější, ale na druhou stranu jsou to houževnatí samorostové se skvělým smyslem pro humor a dalšími nej vlastnostmi, které u jiných národů hledám marně. Navíc miluji češtinu a za žádnou cenu nechci naše hravé dvojsmysly vyměnit za nudnou angličtinu. Vzpomínky, vůně, pocity to všechno mám spojené s místy, kde jsem vyrůstala. Teď mě bude asi polovina národa nenávidět, ale miluji Prahu a považuji ji za jedno z nejlepších míst pro život. A ruku na srdce, člověk má vlastně jenom jeden domov. Tam kde je jeho rodina, pes, kamarádi, lidi, co ho rozesmějí a chytnou ho za ruku při dalším životním přešlapu. Takže český pas si ještě nějakou tu chvíli nechám.

 

Autor: Linda Tomsa Kalašová

 Autor fotografií: Kateřina Štichová, cestovatelský blog

Článek byl vydán: únor 2016