Měli jste hned po příjezdu na Nový Zéland zajištěnou práci nebo jste hledali až na místě? 

Hned na začátek by se hodilo říct, že my jsme odjížděli s jasným cílem rubat v zemědělství. V nejhorším doplnit finance nějakou snadno dostupnou pozicí v hotelnictví. Teď nemám zrovna na mysli ucházet se o post office managera, ale začít pěkně od píky u housekeepingu, a kdyby fakt na chleba nebylo, zkusit vypomáhat i v kuchyni. Pro nás by tak byly pokusy o zajištění práce předem mrhání časem a energií. V téhle branži zrovna moc neohromíte perfektně napsaným životopisem nebo brilantně napsaným motivačním dopisem. Prostě nestačí poslat pár e-mailů a bez obav pak překročit hranice s pracovní smlouvou v kapse. Jakmile farmář potřebuje lidi, potřebuje je hned. A každá jednotka může být zpravidla nahrazena jinou jednotkou. Nikdo tak nebude měsíce čekat, než se objevíte ve dveřích. V jiné zemi by to snad zavánělo osobním bankrotem, před cestou na Nový Zéland ale není důvod celé noci probdít strachy jenom proto, že nemáte předem nic domluveného. Vstupem na Nový Zéland se pouštíte na úplně neznámou půdu i profesně. Začít pracovat stejně můžete až ve chvíli, když vám přidělí IRD číslo a máte fungující bankovní účet. Více o přidělení IRD čísla a zřízení bankovního účtu zde.

Nový Zéland

Jak tedy probíhalo hledání práce na Novém Zélandu?

Pokud nejste vázán na konkrétní město a jste ochoten kvůli pracovní nabídce urazit klidně desítky kilometrů, můžete začít lovit práci hned po příletu na internetu. Nám se konkrétně osvědčil web Backpackerboard, kde se to pracovními nabídkami jenom hemží. Ale určitě existují i různé obměny. Vysvětlovat někomu po telefonu, co jsme vlastně zač, nám ale přišlo jako příliš drsný start. Navíc nás hodně lidí ujišťovalo, že mnohem rychlejší a efektivnější je sednout za volant a jet se vyptat přímo na farmu. Asi nejhorší způsob komunikace je po e-mailu, na spoustě míst mají problém s připojením nebo nemají čas vysedávat u počítače, aspoň tak jsem si prázdnou schránku vysvětlovala já. Tuhle variantu jsme tak odložili na později. Nejprve jsme se rozhodli vydat po vlastní ose, tedy objet vytipované farmy a demonstrovat svou sílu i pracovní nasazení.

 

Jak udělat co nejlepší dojem?

Příprava na pracovní pohovor se neodehrávala u počítače, ale před zrcadlem. Základem úspěchu byl totiž vhodný pracovní oděv. Ego muselo jít v tuhle chvíli stranou – tepláky, zašlý flíz a děravá čepice. Když jsme měli kostým fyzicky zdatného makáče kompletní, pustili jsme se konečně do ulic. Všechno to snažení mělo ale první týdny vlastně jen jeden scénář. Přijeli jsme, chvíli jsme čmuchali kolem, pak jsme objevili opuštěnou boudu s propocenými flanelkami. Když hrálo rádio, proplétali jsme se mezi listovým a hledali jsme pana domu. Když bylo všude pusto, nechávali jsme provizorně vyrobenou vizitku za dveřmi. Většinou se nějaká ta sympatická postavička objevila, téměř vždy nám podala svou upracovanou pracku a vyslechla si náš příběh. Třetina nás odmítla, jelikož lidi nabírá jen přes kontraktory. S těmi jsme ale nechtěli mít nic společného. Na netu jsme četli spoustu příběhů, jak svoje ovečky finančně odírají, neplatí jim daně. Nejhorší jsou prý Indové. Zpravidla si na nás farmář vzal telefonní číslo, jelikož Češi tu mají vážně dobrou pověst pracovitých lidí. Tím to ale vždycky skončilo.

 

V jakém to bylo období? Myslíte, že to mohlo mít na shánění práce vliv?

Bylo to v srpnu a září, což jsou snad nehorší měsíce k nalezení práce. Všechno je připraveno, nic nedozrává. Každý den jsme doufali, že nám někdo pokyne, ať si oblékneme pracovní rukavice a vlítneme mezi stromy. Jenže buď na farmách nikdo nebyl, nebo měli zrovna plný stav. Po třech týdnech hledání naše aktivita dost upadala. Nakonec jsme už jen objeli všechny velké společnosti v okolí Gisborne a vyplnili pár aplikaček. Totiž vstupních formulářů do zařízení na balení ovoce a podobných company. Pak jsme si sedli raději k internetu a zkoušeli štěstí po telefonu a po e-mailu.

Nový Zéland

Dáte nám nějaké tipy, kde jste na internetu hledali?

Nejprve jsme si prošli inzerci v novinách (Gisborne Herald), dále weby jako jsou Cesta na Nový Zéland, Trademe, nebo The Warehouse careers. Pak jsme si vyhledali seznam motelů, hotelů, různých ubytovacích zařízení a obvolávali jeden po druhém, všechny se stejným výsledkem. Měli jsme to zkusit až o vánočních prázdninách, kdy do města přijede spousta lidí. Nakonec jsme volali na čísla uvedená v inzerátech na nástěnce v supermarketu PAK'nSAVE. Naše snažení trvalo asi měsíc, než si nás někdo všiml a připravil pro nás pracovní smlouvu.

 

Jak je to na Novém Zélandu s výdělkem?

Záleží na mnoha faktorech – aktuální úrodě, vaší rychlosti, náročnosti sběru apod. Každopádně ve smlouvě může být uvedeno buď, že jste vyplácen mzdou úkolovou, anebo hodinovou. První varianta bývá zpravidla populárnější, protože si můžete vydělat více peněz. Na tzv. kontrakt se pak sbírá většinou ovoce nebo se dělají průstřihy stromů. Princip je jednoduchý.

 

Můžete nám to zkusit vysvětlit?

Zkusím to vysvětlit na pickingu. Ať už jablka nebo borůvky sbírá člověk do nádob, za které pak dostane pevně stanovenou sazbu. Větší ovoce jako pomeranče, jablka, kiwi se sbírá do binů (dřevěné bedny o objemu zhruba 400 kg). Menší jako jsou třešně pak třeba do pětikilových kyblíčků. Vaše fyzická námaha naopak může být ohodnocena mzdou hodinovou, která je na Novém Zélandu stanovena zákonem. Aktuálně se jedná o 14,75 NZD hrubého, zpravidla se pracuje 8 hodin. Někdy ale vstupují do hry extra šichty, v pracovním zápřahu tak můžete strávit i 10 hodin denně. Když začne sběr, nejeden farmář by z vás nejradši sedřel kůži, jen aby měl svou úrodu pod střechou. Novozélandský zákoník práce ale každému zaměstnavateli ukládá, aby svému zaměstnanci dal placenou dovolenou. Nedovedu si dost dobře představit, kdyby si každý sezónní worker mohl vybrat dovolenou v hlavní pickerské sezóně. Ministři na tom byli asi podobně, protože nakonec vytvořili šikovnou úpravu, že vám místo dovolené může farmář vyplatit finanční náhradu (tzv. holiday pay), a to 8 % vaší hrubé mzdy. Což se v 99,9 % opravdu děje.

Nový Zéland: ve volné přírodě jsou k vidění i tuleni

Jak často se vyplácí mzdy? Pracuje se i o svátcích?

Výplata chodí jednou týdně nebo až po skončení kontraktu a společně s ní se vyplácí i holiday pay (viz výše). Příjemným přivýdělkem je pak pracovat o státních svátcích, pokud je vám to umožněno. Zaměstnavatel vám totiž musí vyplatit jednou tolik. Na našich výplatních páskách bylo vždycky všechno v nejlepším pořádku, dokonce jsme dostali zaplaceno i o vánočních svátcích, ačkoliv týden po nich definitivně končila naše smlouva. Každé dvě hodiny jsme měli 15 minut placenou přestávku, při které byl zdarma čaj a káva. Jen půl hodinka na oběd nám byla strhávána. Několikrát pro nás bylo připraveno barbecue, v rámci blížících se Vánoc proběhly i dvě placené večeře v restauraci a vánoční teambulding. Pravdou ale je, že jsme pracovali jen pro velkou společnost, která by si pochybení vůči svým zaměstnancům nemohla dovolit.

 

Jakou práci jste na Novém Zélandu konkrétně dělali?

Orosená jablka třpytící se na slunci, záplava zeleně, omamná vůně šeříku, snídaně v trávě... Zhruba takovou představu jsme měli o našem prvním zaměstnaneckém poměru na Novém Zélandu. Svoje místo tam měly samozřejmě i holínky a propocené koláče v podpaží, ale to poslední, na co jsme mysleli, byla dřina v tovární hale, kde je místo šeříku cítit omamné aroma hnijících pomerančů. Tak bláhoví, abychom smazali první vážnou nabídku práce z naší e-mailové schránky, jsme ale nebyli. Než jsme si zvykli na práci v baličce Kaiaponi packhouse, byla to muka. Podotýkám, že hlavně pro mě. Nejhorší na tom nebyla fyzická námaha, ale hlavně nuda. Nikdy bych nevěřila, jak vyčerpávající může být jednotvárnost. Nejdříve to pro mě začalo celkem dobře, což jsem si v té chvíli samozřejmě neuvědomovala. Byla jsem přiřazena do sekce tzv. padlých žen, která měla na starost přepravky, do kterých padalo ovoce první kvality. Ty jsme musely zběžně zkontrolovat – hmatem a očima dbát na to, aby se k výstavním kouskům nepřimíchal žádný potlučený odpad. A pak tu těžkou plastikovou krabici přesunout z bodu A do bodu B. Ačkoliv byla přepravka celkem těžká, vzdálenost nebyla nijak dramatická. A teď si představte, že tohle děláte celý den a navíc stojíte naproti hodinám.

 

Nepokusila jste se nějak zahnat nudu?

Můj první pokus o zahnání nudy hudebním přehrávačem nevyšel, z bezpečnostních důvodů jsme mohly poslouchat jen rádio líně se deroucí z repráku nad hučícím strojem. Ani pokec s holkami mi nejprve moc nešel, protože s většinou jsem si nerozuměla nejen jazykově. Musela jsem vyjít s lidmi naprosto povahově odlišnými, s jinými životními hodnotami, jinými koníčky a představami o světě. Moc parády jsem neudělala ani s uniformou, vlasy musely být pečlivě zakryty síťkou jak z operačního sálu. Oblečení v podobě modrého mundúru a gumové vesty mi přišlo jako na porážení selat. Jenže po několika týdnech jsem zjistila, že může být ještě hůř.

Nový Zéland,Wanaka river

Byla jste přemístěna někam jinam?

Odveleli mě na tzv. grading. Pod tímhle exotickým názvem se skrývala celodenní otročina u pásu. Musela jsem celé hodiny stát na jednom místě, maximálně přešlápnout z nohy na nohu, a pozorovat změť ovoce na otočených kotoučích. V hlavě mi přitom hučelo, oči slzely a hlava se nejdřív pořádně motala z otáčivých součástek. Během deseti minut mi ukrutně ztuhla záda a bolelo mě v kříži. Vlastně jen ruce mi lítaly a vybíraly zkažené kusy. Den pro nás začínal v sedm ráno a končil většinou v půl šesté večer. Nejdříve mě přepadal pocit naprostého zoufalství a prosebně jsem zvedala oči k hlavní manažerce, která mi každé ráno zadávala práci. Změna ale pořád nepřicházela, její kamenný výraz mi bral jakoukoliv naději na změnu. Jediným únikovým východem tak byly pauzy na záchod. Po několika dnech mě přepadla lítost, po dalších vztek a nakonec podivné myšlenky hraničící s šílenstvím. Jak mi říkal jeden kamarád, jakmile začneš uvažovat nad tím, jak chutná lidské maso, je s tebou zle. Místo na kanibaly jsem ale musela pořád myslet na tábory nucených prací v Německu. Jenže stačila chvilka nepozornosti a bylo se mnou skoro zle.

 

Co se stalo? Byla práce u pásu nebezpečná?

Jednou jsem se k mašině sklonila příliš a málem mi vytrhla vlasy i s kořínky. Pak jsem zase dala prsty příliš blízko k pásu a skoro už mi chyběl článek prstu. Asi po měsíci jsem byla naštěstí převelena na stanoviště druhé kvality, kde se člověk sice více zapotil, ale na druhou stranu čas běžel jako splašený. Postupně jsem prostřídala snad všechny pozice. Sbohem jsme nakonec řekli až po třech měsících, kdy jsme si dokázali našetřit slušný obnos na cestování. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale po tom, co nás všichni objali a tajně pro nás připravili rozlučkový oběd, se mi už ani pryč nechtělo. Zvyk je železná košile.

 

Na začátku jste se zmínila o tom, že jste dlouhou dobu nemohli sehnat práci. Jaké byly vaše náklady? Jak jste to bez práce zvládali?

K naší nelibosti jsme museli všechno dotovat z našich finančních zásob z ČR. Byl to docela krušný měsíc, nějaké koruny jsme sice měli, ale psychicky nás drtila nejasná budoucnost a vůbec vědomí, že nás nikdo nechce. Občas jsem si připadala jako ve válečných románech od Ericha Maria Remarqua – blouznili jsme ulicemi, nakukovali do výloh a představovali si, co všechno bychom si koupili, kdybychom mohli rozhazovat. V těchto chvílích si člověk prostě musí věřit a nepoddat se lítostivosti. My jsme byli naštěstí dva a mohli si vzájemně dodávat odvahy. Nájem jsme platit museli, na benzín taky nějaký ten dolar padnul, nejvíc se ale dalo ušetřit na jídle. Přesnou částku už vám neřeknu, ale odhaduji, že jsme za tu dobu mohli utratit patnáct tisíc korun.

Nový Zéland, Wanaka river

Vím od vás, že v době, kdy jste na Novém Zélandu pobývali, tam hodně pršelo. Dokonce tam byly povodně. Poznamenalo to nějakým způsobem váš pobyt?

Na ten den si pamatuji, jakoby to bylo včera. Hned, jak jsem ráno otevřela oči, tušila jsem, že je něco špatně. Shodit spěšně peřinu mě totiž donutily vzrušené hlasy, které se linuly od řeky. Venku byla apokalypsa – z roztomilé říčky kousek od domu se stala divoká Amazonka. Kachny zmizely, řeky křižovaly obrovské kmeny. Naše milá paní domácí pobíhala kolem v noční košili a pláštěnce a snažila se zachránit svůj majetek z romantických zákoutí u břehu. Naši čeští sousedé jí pomáhali vytahovat solární lampičky, květináče a různé jiné dekorativní nesmysly. Ihned jsme přiložili ruku k dílu, nakonec ale dál zoufale přihlíželi, jak řeka stravuje celý břeh. Anna na oko zachovávala klid, i když voda už olizovala okraj zahrady. Běhala kolem našich ztrápených obličejů s novinami a recitovala nám informace o blížícím se odlivu. Tohle už prý zažila tolikrát, že se není čeho bát.

 

Peřej vody se valila zahradou

Nechala jsem tak vypulírované pohorky přede dveřmi a v poklidu uvnitř popíjela kávičku. Voda docela rychle odkrajovala čím dál tím větší kusy zahrady a za chvíli byla kousek od našich dveří. Už jsme na nic nečekali a zmateně zabalili oblečení a doklady naší existence. Peřej se valila zahradou a útočila už i na náš motorový poklad. Když jsme startovali, voda už mu čistila pneumatiky. I na paní domácí dopadala tíha celé situace. Manžel zrovna před několika dny odjel na dovolenou na Jižní ostrov, celá záchrana tak ležela na jejích bedrech. Všechno, co by se dalo zachránit jsme vynesli do patra, větší kusy nábytku postavily na stoly. Po celou dobu nám pomáhal jen jeden z dobrovolných hasičů. Ten ale napáchal více škody než užitku. Od přeparkování auta uběhlo sotva 15 minut a voda už se valila dovnitř.

 

Bezmoc a zoufalství

Smotané ručníky kolem dveří jí mohly těžko zastavit, pytle s pískem kolem domu chyběly. Parta místních hasičů totiž sice dovezla písek, ale zapomněla na pytle. Vrata od garáže navíc netěsnila. Vodu jsme měli za chvíli po kolena, Anna se brodila celou tou spouští bosá a po tvářích se jí kutálely slzy. Celé to bylo neskutečně smutné. Nakonec nám nezbylo než vejít do druhého patra, usednout na balkón a nečinně přihlížet katastrofě. Zezdola jsme ještě slyšeli rány od dopadajícího nábytku do špinavé vody. Za několik hodin vysvitlo sluníčko, déšť ustal a voda začala ustupovat. Rozhodně ale nebyl důvod k oslavám. To nejhorší teprve přišlo – bahno. Hnusné, smradlavé, černé bahno bylo všude. Projít od příjezdové cesty ke garáži bylo nemožné, člověk zapadal po kolena do bahna, které horkem tuhlo. Situace uvnitř nebyla o nic lepší.

 

Odklízení bahna a vody dalo zabrat

Většina nábytku popadala do vody, v bahně dokonce ležela i knihovna a vzácné svazky se válely všude kolem. Ačkoliv jsme byli docela grogy, na nic jsme nečekali, vzali do rukou nástroje a do večera zápolili se zbytkem vody. Byla to pořádná dřina dostat všechno ven, na rukou se mi od dřevěné rukojeti hrábla začaly dělat brzy mozole. V pauzách jsme svačili můj vymazlený koláč, který teď ležel ve špíně na lince. Sice nám hrozila salmonela, ale hlad byl silnější motor. Paní domácí nás od práce odtrhla až večeří a dobrým vínem. Když jsme tak seděli kolem stolu, šla na mě další vlna smutku. Bez práce, bez domova, téměř bez peněz budeme muset asi opustit naší poslední hradbu jistot.

 

Probuzení do chaosu

Druhý den jsme se probudili do obrovského chaosu, nikdo z nás pořádně nevěděl, kde má věci a po domě jsme se museli proplétat obrovským množstvím předmětů. Elektřina byla pořád vypnutá, voda tekla jenom studená a měli jsme jí zapínat jen v krajní nouzi. Nebýt ochotných sousedů, kteří nás u sebe nechali osprchovat, šli bychom spát celí od bahna. Tísnivý pocit ještě podtrhoval nedostatek potravin, protože všechno naše jídlo zůstalo buď v dolní lednici, nebo se válelo rozházené všude kolem. Hlady jsme ale netrpěli. Naopak jsme si v několika příštích dnech debužírovali mnohem víc než dřív. Nejlepší kamarádka Aničky si vzala na starost snídani, oběd i večeři. Babča chvílemi nad kastroly a hrnci působila jako z říše pohádek.

 

Všechno zlé je k něčemu dobré

Hned ráno jsme taky dostali nabídku, kterou jsme v naší situaci nemohli odmítnout. „Budu vám strašně vděčná, když zůstanete a pomůžete mi s odklízením nepořádku. Platit mi samozřejmě nic nemusíte,” šokovala nás naše hostitelka. Dokonce naše žaludky v příštích týdnech zásobovala dál energií. Chvíli nám bylo stydno pobývat v jejich posledních čistých prostorách, pak jsme si ale řekli, že by nám stejně bylo strašně líto odjet a nechat jí bezradnou a opuštěnou. K našemu překvapení si totiž její manžel nekoupil nejbližší lístek na trajekt, ale mimo město hodlal zůstat další týden. A tak jsme asi 10 dní zápolili aktivně s bahenní lázní venku, naše snažení si dokonce přišli vyfotit borci z místního tisku a do popisku trefně napsali, že jsem z Československa. Nakonec jsme si ale ověřili, že rčení „Všechno zlé je k něčemu dobré“ funguje i v praxi. Našli jsme si nové kamarády, získali zdarma ubytování i jídlo a díky titulku v novinách si nás asi i všimli v továrničce, kde nás později zaměstnali. Navíc jsme v domě bydleli celé 3 měsíce s minimálním nájmem, paní Hunt nám totiž říkala, že nyní jsme pro ní rodina, ne nájemci. Nejenže jsme si tak našetřili více peněz, ale kolem rodinného stolu strávili i Vánoce.

 

Autor: Linda Tomsa Kalašová

 Autor fotografií: Kateřina Štichová, cestovatelský blog

Článek byl vydán: únor 2016