Do Senegalu jsem se vydala sama na 10 dní. Pokud cestuji sama do rozvojových zemí, vždy si vybírám kombinaci hotelu od cestovní kanceláře a na místě se od hotelových služeb obvykle na pár dní odkloním a poznávám zemi s místními průvodci. Pro Evropanku to představuje ideální kombinaci pro poznání tamního života. Ovšem že to nebude úplně jednoduché, jsem pochopila už při přestupu letu v Lisabonu do Dakaru, kde jsem letěla já, dva starší páry z Francie a cca 180 Afričanů. Když jsem letěla naposledy na Kubu, poměr byl 180 turistů a 10 Kubánců, tady tomu bylo přesně naopak.

Welcome to West Africa

Kulturní šok rovnou na letišti pokračoval čtyřhodinovým letem do Dakaru, kde jsem ve dvě hodiny ráno prošla neuvěřitelně podrobnou vstupní kontrolou. Víza ani očkování nejsou potřeba, ale čekalo na mě skenování zorniček, otisky prstů, spousta dotazů jako například „co tam budu dělat“, musela jsem nahlásit adresy hotelů, pětkrát mi kontrolovali pas, dvakrát letenky. Podobně přísnou kontrolu jsem zatím zažila pouze na mexicko-amerických hranicích. A co si budeme povídat, ve dvě ráno na to člověk nemá úplně náladu. Po šesté kontrole následovalo „Welcome to West Africa“, to jsem ale netušila, že je to na delší dobu naposledy, co mluvím anglicky. Spousta lidí v Senegalu má jen základní školu a tam se učí místní jazyk a francouzštinu. Anglicky se domluvíte obvykle s řidiči, v hotelu na recepci a v hlavním městě. Mimo tyto destinace nemáte moc velkou šanci dorozumět se jinak než francouzsky.

 

Když jsme vyšla z příletové haly, už na mě čekali dva místní průvodci, kteří mě odvezli do asi 100 km vzdáleného hotelu. V absolutní tmě na dálnici, ve státě, který neznáte, v řeči, kterou jste naposledy mluvili před 15 lety (a to se mezi sebou bavili ještě patřičným dialektem) a se dvěma místními sama v autě, jsem se necítila úplně bezpečně. Každopádně vše dobře dopadlo a v pět ráno jsem se ubytovala v hotelu.

Hodnocení hotelu

Atlantický oceán byl studený, moře je hodně cítit rybami a není úplně čisté. Zato hotelový komplex byl na africké poměry na velmi vysoké úrovni. Ocenila jsem každodenní skvělou kuchyni, kterou zahrnují zejména čerstvé ryby, zelenina, ovoce a rýže. Naopak nedoporučuji kávu, přestože je Afrika kontinent, kde se káva přímo pěstuje, není tu dobrá voda, proto když si dáte šálek kávy, ucítíte v něm chlor. Senegal je francouzskou kolonií, proto se jídlo a pití do hotelů dováží buď z Francie nebo Belgie, nebo je místní. Láhev červeného Bordeaux tady seženete bez problémů. Já jsem zvolila tentokrát kompletní detox, proto jsem si vystačila s balenou vodou a čerstvým džusem z manga nebo ananasu. Díky tomu, že Senegal není zatím profláknutou turistickou destinací, bývá naplněna na všech hotelech třetina jejich kapacity a to zejména staršími páry z Belgie, Francie, Francouzských kolonií a Holandska.

 

 

Přírodní rezervace Bandía

Jako první výlet jsem zvolila přírodní rezervaci Bandía, která se nachází cca 70 km od Dakaru. Na tuhle divočinu jsem se těšila nejvíc a taky stála za to. S místním průvodcem a autem 4x4 jsme byli za hodinu na místě. Od hlavní silnice jsme jeli asi 40 minut přímo srdcem této krásné rezervace. Přestože auto nebylo úplně nejtišší, zvířata se tolik nebála a bez větší námahy s jejich hledáním, jsme viděli postupně žirafy, zebry, antilopy, nosorožce, opice, buvoly a krokodýly. Překvapilo mě četné množství všech zvířat. Jakožto Evropanka jsem ze ZOO zvyklá vidět jen pár zvířat a většinou ty nejzajímavější se přede mnou vždy úspěšně schovávají. Největší relax byl jednoznačně vypnutý motor a pozorování divoké zvěře. Celý výlet trval čtyři hodiny a vyšel na 42 EUR.

Ostrov Goreé, Paříž-Dakar Rallye, Růžové jezero

V 7 hodin ráno vyrážíme na ostrov Gorée, který je památkou UNESCO. Je to ostrov, kde býval trh s otroky. Od pevniny je vzdálený dva kilometry, je zde potřeba pas a nepravidelně se tam dostanete lodí. Na ostrově je nejznámější La Maison des Esclaves (Dům otroků), který má vzhledem k historii „mrazivou“ atmosféru. Někteří otroci se odsud pokoušeli utéct skokem do moře, ale obvykle byli sežráni žraloky, kteří byli přitahováni nemocnými otroky, kteří se běžně házeli do moře. Ostrov je turisticky velmi navštěvovaný, přesto ale má své africké kouzlo, uvidíte tady děti, které hrají fotbal, ženy na ulicích, které obvykle pracují, polorozpadlé domy místních obyvatel a všudypřítomné prodavače všeho možného i nemožného.

Po návštěvě ostrova se přesouváme k Lac Rose (Růžové jezero), které je známé tím, že na jeho březích každoročně končí slavná dakarská rallye. Kromě tohoto závodu je jezero unikátní svou sytě růžovou barvou, kterou způsobuje místní řasa. Z jezera se těží sůl, proto je na jezeře, která má rozlohu 3 km2, vidět spousta dřevěných lodiček a pracujících lidí, kteří se starají od těžby soli až po její balení do pytlů a expedici do obchodů. Projížďka kolem jezera pro mě byla neskutečným zážitkem.

 

Když jsme vyrazili kousek za jezero do písečných dun a jeli trasu slavného závodu, přestože jsem byla celá „dobitá“ a dvakrát jsme po cestě píchli pneumatiku, byla to úžasná jízda. Viděli jsme mnoho typicky afrických vesniček, potkali jsme velbloudy, opice, viděli jsme rozsáhlé palmové háje a skončili jsme u pobřeží, kde nebyl nikdo. Po této projížďce jsme se vrátili zpět přímo k jezeru, kde se dalo v Růžovém jezeře koupat. Parádní relax! Jednodenní výlet vyšel na 70 EUR.

 

Místní trhy

Na svůj poslední výlet během svého pobytu se vydávám s místním průvodcem v 7 hodin ráno a tentokrát míříme na jih směrem k řece Saloum. S autem 4x4 projíždíme mezi místními městečky, kde nevede asfaltová cesta a pozorujeme život místních. První zastávka je asi po hodině na zdejších trzích, které jsou pětkrát týdně a můžete na nich koupit opravdu úplně všechno, co potřebujete k životu v Africe – od krav, přes koně, kosmetiku, zeleninu, ryby až po obrazy. Trhy jsou přeplněné lidmi a pořádně zmatené. A já zde pociťuji nevýhodu bílé Evropanky, protože jsme pro místní automaticky chodící peněženkou. Ženy se mi snaží něco prodat a muži pozvat na rande, ani jednomu pohlaví nestačí říct třikrát ne, což je celkem vyčerpávající, ale taková je Afrika, vždycky tu budeme „svítit“ na dálku a v jejích očích budeme bohatí Evropané, kteří koupí všechno. Jelikož se chystáme do pouště do klasických velmi chudých vesniček, které nemají skutečně téměř nic, kupuji na místním trhu pytel rýže (20 kg za 8 EUR) a lízátka.

 

Vesnice v poušti

Vydáváme se do pouště, podnebí je příznivé, je 28 °C, nikdo nikde. Projíždíme několika palmovými háji, relaxuji výhledem na krásné baobaby a zastavujeme se u druhé vesničky. Ve vesničce jsou pouze dvě děti a babička, ostatní jsou na trzích. Vesnička má devět domků splácaných z palmového listí a paní nám ukazuje, jak zde tato rodina bydlí. Vodu čerpají ze studny, vaří si v kuchyňce na ohni, nemají elektřinu, často nemají více než jedno oblečení, nevlastní auto, hračky, nic moderního. Pouštní vesnice nemají nic a tak tráví život tancem, zpěvem, hrami, každodenním bojem o přežití, péčí o rodinu, dvě kozy a dvě krávy. Můj průvodce jde pro pytel rýže, za který mi paní asi stokrát lámanou francouzštinou poděkuje. Nemusí ani mluvit a je vám jasné, že jste jí vyřešili otázku přežití na následujících 10 dní. Největším paradoxem je to, že lidé jsou zde skutečně šťastní, nemají možnosti volby, nemají příležitosti, nemají peníze (15 lidí žije z příjmu cca 15 tisíc korun měsíčně). Anglické slovo „breathtaking“ (dechberoucí) vyjadřuje nejvýstižněji emoci, kterou na tomto místě cítím. Tady po druhé v Africe (poprvé v Tanzanii) přesně cítím význam slovního spojení Třetí svět, za jaký je Afrika právem označovaná.

 

Africká škola

Nasedáme do auta a vyrážíme do místní školy. Můj průvodce se s učitelkou zná, takže není překvapená, když si chci mezi děti sednout a sledovat výuku. Výuky se účastní děti ve věku 6–12 let, všechny chodí do jedné třídy a přesto, že je základní škola zdarma, ne všechny děti do ní chodí, protože se tam nemohou nijak dostat. Ve škole se učí hlavě matematiku a dva jazyky – wolof (senegalský jazyk) a francouzštinu. Co si člověk v tu chvíli neuvědomí je třeba to, že když jsem děti vyfotila a ukázala jim na zrcadlovce, jak na fotce vypadají, ptaly se mě „Qui est-ce?“, v překladu Kdo to je. Většina rodin nemá zrcadlo – nikdy svůj vlastní vzhled neviděli, proto je pro ně těžko uvěřitelné, že na fotce vidí sami sebe. Na konci hodiny mi děti krásně zazpívaly, a proto dostaly lízátka, na rozdíl od Tanzanie (východní Afrika) zde alespoň vědí, že se lízátko musí rozbalit z obalu. V Tanzanii lidi museli dětem vytahovat bonbony z pusy, protože děti nevěděly, že obal není jedlý. Po dalším psychicky náročném emočním zážitku sedám do auta, mlčím, srovnávám si sama v sobě hodnoty a pomalu se přesouváme v poušti směrem k řece Saloum.

 

Jezero Saloum

U hotelu Le Pelican du Saloum si pronajímám loďku a vydávám se společně s dalšími turisty z Belgie na projížďku po jezeře Saloum, které je domovem volně žijících pelikánů a hojně se vyskytujících mangrovníků. Zhruba dvě hodiny jezdíme po jezeře a já relaxuji dokonalým pohledem na panenskou přírodu a pozoruji nádherné pelikány.

 

Baobaby

Masivní tisíce let staré baobaby naleznete po celém Senegalu. Baobaby jsou jedinečné v několika ohledech. Jejich kmen může mít obvod i 30 metrů, jejich charakteristikou je dlouhověkost, díky duté dutině a jejímu rozpadu se nedá určit jejich přesný věk (nemají letopočty) a je na ně úžasný pohled. Málokdo ví, že baobab má plody, které se sice nejí, ale získává se z nich olej, který je velkým zdrojem vitamínů a používá se v kosmetice. V hotelu jsem vyzkoušela masáž za použití oleje z baobabu a byl to super zážitek vonět jako 2000 let starý strom. Navíc i když olej nijak vábně nevoní, máte po něm nádhernou pleť a krásné vlasy.

 

V Africe poznáte své hranice

Své poznávání Západní Afriky končím odpočinkem na hotelu a následným přesunem na letiště, kde mě čeká opět velké množství nepříjemných a podrobných kontrol. V Africe jsem si stihla odpočinout, najít odpovědi na některé otázky a na chvilku se podívat na svět úplně jinýma očima. Senegal doporučuji všem, kteří se nebojí jít za hranice svých možností, mají rádi přírodu, dobrodružství a nejraději se dobíjí aktivním odpočinkem.

 

Pár zajímavostí na závěr

  • Všichni milují fotbal, a když řeknete, že jste z ČR, hned vysloví jména Petr Cech a Pavel Nedved.
  • Fotbal je vždy velkou událostí. Jednotlivé oblasti mají svou vlastní ligu, jednoho zápasu se účastní i tisícovka diváků.
  • Stejně jako jsem se s tímto trendem seznámila na Zanzibaru, i zde se rozvíjí trh sexuální turistiky, kdy se mladí muži sami nabízejí šedesátiletým Francouzkám.
  • Dominantním náboženství je islám (95 % věřících).
  • Senegal získal nezávislost v roce 1960, kdy se stal samostatnou demokratickou republikou.
  • Měnou je zde západoafrický frank (CFA), cenu CFA dělíme 1,65 abychom se dostali na kurz EURA.
  • Hlavními vývozními artikly jsou arašídy a ryby.
  • Národním sportem je wrestling, národním jídlem je ryba s rýží.
  • Senegal má celkem 7 kulturních a přírodních památek zapsaných v UNESCO.

 

Autor: Simona Zábržová

Autor fotografií: Simona Zábržová

Článek byl vydán: březen 2017